Vtipy na 3. dubna

Paní baronka Weinsteinová pořádá večírek při příležitosti svého vstupu do společnosti.
Vše, jak se zdá, pokračuje k úplné spokojenosti, ale náhle, zrovna když se podává káva, rozpačitý šum mezi dámami.
"Paní baronko, u vás se kostky cukru nabírají z cukřenky prostě rukou?"
"No jistě, co by na tom mělo být zlého?"
"No víte, paní baronko, ono to není zrovna košer, když pánové jdou na záchod, no a pak na ten cukr sahají."
"Ah tak, ale co s tím?"
"Nejlepší věc, co můžete udělat, je pořídit kleštičky, nejlépe stříbrné."
Baronka slíbí toto nedopatření napravit.
A zanedlouho se u ní opět schází vybraná společnost na večírku.
"Ale paní baronko, co to má být, kde jsou ty kleštičky?"
"Jen se račte zajít podívat na pánský záchod - tam jsou v plné připravenosti."

 

Chemik, inženýr, fyzik a obchodník dostali každý jeden barometr a úkol změřit pomocí něj výšku jedné vysoké budovy. Chemik velmi pečlivě změřil atmosférický tlak u paty budovy. Pak jel výtahem až na střechu a změřil tam také atmosférický tlak. Pak vytáhl kalkulačku a pečlivě vypočítal výšku z rozdílu atmosférických tlaků. Inženýr jel hned výtahem nahoru na střechu. Našel dlouhý provaz u takové té věci na mytí oken zvenku, přivázal k němu barometr. Pak jej spouštěl ze střechy až na úroveň terénu. Pak jej vytáhl zpátky a přitom změřil výšku budovy v 'rozpaženích', což prý je asi metr a půl. Fyzik také ihned jel nahoru. Překročil lano a šel ke hraně střechy. Vyndal stopky a pustil barometr ze střechy. Ze změřené doby volného pádu a znalosti gravitačního zrychlení vypočítal výšku budovy. Obchodník vůbec nejel nikam. V přízemí zašel za správcem domu a řekl mu: "Když mi povíte, jak je tenhle dům vysoký, dám vám tenhle prima barometr."

 

Čtyři kazatelé měli mezi sebou řadu teologických sporů a tři z nich byli vždycky proti tomu čtvrtému. Jednoho dne se kazatel, který byl vždy z kola venku, rozhodl odvolat k vyšší autoritě.
"Ach Bože!" volal. "Já v srdci vím, že mám pravdu a oni se mýlí! Dej mi, prosím, znamení, aby také oni poznali, že rozumím tvým zákonům."
Byl krásný, slunečný den. Jakmile kazatel dokončil svou prosbu, po nebi se přihnal mrak a zastavil se jim nad hlavou. Jednou zahřměl a pak se rozplynul. "Znamení od Boha! Vidíte, mám pravdu, věděl jsem to!" Ale ostatní tři s ním nesouhlasili a tvrdili, že se takové mraky za horkých letních dnů vytvářejí běžně.
A tak prosil znovu: "Ach Bože, potřebuji větší znamení, abych dokázal, že mám pravdu a oni se mýlí. Tak prosím, Bože, větší znamení."
Tentokrát se objevily čtyři mraky, rozběhly se proti sobě, srazily se do jediného velkého mraku a mohutný záblesk srazil strom jen pět metrů daleko od kazatelů. Mrak najednou zmizel. "Říkal jsem vám, že mám pravdu!" trval na svém samotář, ale ostatní trvali na tom, že se nestalo nic, co by se nedalo vysvětlit přírodními zákony.
Neústupný kazatel začal prosit znovu; jakmile řekl: "Ach Bože..." nebe zčernalo, země se zatřásla a hluboký, dunící hlas zahřměl "MÁÁÁÁÁÁÁ PRAAVDUUU!"
Nebe se vrátilo do své původní podoby. Kazatel si dal ruce v bok a řekl: "Tak co?"
"No a?" odpověděl druhý. "Teď je to tři proti dvěma!"