Láska prý hory přenáší. Tohle úsloví známe všichni. Nedávno jsem k tomu slyšela tento dovětek: a sebeláska je za jedno odpoledne vrátí zpět a ještě stihne vybudovat opevnění. To už není tak romantické, ale bohužel je to tak.
Zamilujeme se a pro objekt svojí lásky bychom udělali všechno na světě.
Jenže pak se ukáže, že náš milovaný partner má na některé věci úplně jiný názor. Že má dokonce zvyky nebo názory, které se nám nelíbí. Dřív jsme je neviděli nebo vidět nechtěli, ale najednou se objevují a my máme skoro pocit, že jsme byli poblouznění nebo podvedení, že ten člověk vůbec není tím, za koho jsme ho považovali.
Na vině jsou iluze, které přicházejí, když se zamilujeme. Zamilovaný člověk - hlavně čerstvě zamilovaný - je jako vyměněný, všechno se najednou podřizuje nově objevenému štěstí. Spoustu očividných věcí nevidíme a zlobíme se na svoje okolí, že nás nechápe.
Co se stane, když se poprvé pohádáme? Najednou jakoby se láska někam vytratila. Jsme naštvaní, cítíme vztek na toho druhého, že nás nechápe. Nebo že nechápe něco, co považujeme za důležité. Kam se v tu chvíli poděla ta ohromná láska? Nikam, pořád ji v sobě máme. Jen ji na chvíli zakryla naše sebeláska. Chceme mít toho druhého dokonalého, ale jeho názor na dokonalost se může lišit. Každý přicházíme do vztahu s nějakými představami a špatně snášíme, když nám je někdo - navíc někdo, na kom nesmírně záleží - narušuje a prosazuje svoje př
představy. Náš sen o tom nejlepším člověku na světě získává trhliny. Nebo by spíš bylo přesnější říct, že naše představa o tom druhém dostvá trhliny.
Jak se vyrovnáme s tím, že milovaný člověk je v něčem jiný, než jak jsme si mysleli? Se sílou lásky tady bojuje naše sebeláska. Obě emoce dokážou být hodně silné a konflikt, který to v nás způsobí je nepříjemný.
Nechci obhajovat to, že by člověk měl potlačit všechno, čemu věří a vzdát se všeho ve jménu lásky. Ale taky není možné odmítnout milovaného člověka jen proto, že s námi v něčem nesouhlasí. Spíš je potřeba rozlišovat, co je skutečně důležité a co ne. A taky spolu komunikovat. Spousta nepříjemných konfliktů je jen nedoruzuměním, spousta jich je daná tím, že si lidé svoje představy nevyjasnili předem.
Sebeláska, to zní skoro jako sobectví a jako něco, čeho bychom se měli vyvarovat. Jenže sebeláska, to je taky taky vztah k tomu nejdůležitějšímu člověku, sám k sobě. Mít rád sama sebe je důležité a zdravé. Nemusí to znamenat, že šlapu po všech ostatních a že bezohledně prosazuju všechny svoje požadavky.
Důležitost lásky k vlastní osobě se výrazně projeví, když se setkáte s někým, kdo sám sebe rád nemá. Kdo má na sebe přemrštěné požadavky, nikdy není sám se sebou spokojen a je tak vlastně otrokářem a nepřísnějším šéfem sobě samému.
Má smysl trestat sebe sama, když se nechovám podle toho, jak bych měl/a? Jako by v nás bylo více osobností, jedna touží po pohodlí a požitcích, druhá ji přísně kárá, že je potřeba pracovat, že další zákusek už ne, že to a ono je nebo není správné. Takové vnitřní koflikty známe všichni. Je to vlastně konflikt mezi našimi touhami a rozumem.
Žádné komentáře:
Okomentovat