Dnešním důvodem ke psaní je jen a jen to, že se chci podělit o ten pocit radosti, který právě mám. Včerejší den můžu považovat za úspěšný, takže by se dalo říct, že cítím radost právě proto. Ale ono to není tak jednoduché. Ten pocit radosti mívám častěji, je to takový příjemný stav, kdy bych měla chuť se třeba i roztancovat nebo rozezpívat, kdyby nebylo lidí kolem, kteří by si nejspíš ťukali na čelo.
Něco podobného cítím u malých dětí, které se ještě tolik nezaobírají tím, co si o nich bude kdo myslet a bez zábran si prozpěvují třeba na ulici nebo poskakují a tancují, kdy se jim zachce. Stejně bezprostředně také pláčou nebo se vztekají.
My dospělí už jsme naučili držet svoje emoce na uzdě a hlavně projevy svých emocí. Snažíme se ty ostatní neobtěžovat příliš silnými emocemi. Za normálních okolností žijeme v jakémsi rovnovážném stavu, kdy uprostřed je neutralita, z té se vychylujeme směrem k radosti, smutku, strachu nebo vzteku a naše okolí to do určité míry toleruje. Když tu míru přeženeme, začneme být divní. Když soptíme vzteky při každé maličkosti, když pláčeme více, než je přiměřené situaci, když se bojíme věcí, které nikomu jinému nevadí, když projevujeme radost příliš bezprostředně.
Míra projevování emocí je samozřejmě různá podle situace. Plakat na pohřbu, tancovat na plese nebo se rozčilovat při skutečném bezpráví, to je v pořádku. Zato třeba v bance nebo v kanceláři by podobné projevy za normálních okolností byly dost nemístné. Myslím, že je to tím, že se snažíme udržovat nějaký normální rovnovážný stav. Existujeme ve světě nepsaných pravidel, která tu rovnováhu udržují.
Na všechno neobvyklé se díváme buď zvědavě nebo podezíravě. Novinky můžou náš život obohatit, ale taky zničit jistoty, na které jsme zvyklí a kterých si ceníme.
Ještě, že máme ty malé děti, aby nám ukázaly, že mít radost a otevřeně ji projevovat je hezké a žádoucí. Aspoň do té doby, než dospějeme, naučíme se zachovávat dekórum a maskovat svoje emoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat