Právě jsem dočetla další knížku, která se mi náhodou dostala do ruky. Schizofrenik od Petra Novotného. Autor je psychiatr, takže by měl vědět o čem píše. Není to ten Petr Novotný, kterého známe jako baviče. Ovšem ta knížka je taky pár let stará, ještě z doby, kdy jsme u nás budovali socialismus a lieratura musela být v souladu se směrem daným vládnoucí politickou stranou – komunisty.
Hrdinou je spisovatel, u které se projevily symptomy psychického onemocnění, skončí kvůli tomu i na pár měsíců v psychiatrické léčebně, ale pak se dá do pořádku a vrátí se mezi ostatní lidi. Nechybí lehce sladkobolný konec, kdy se mu narodí dcera a zároveň začne psát nový román, který by měl být díky získaným zkušenostem lepší a opravdovější, než jeho předchozí díla.
Nejvýraznějším příznakem starých poměrů jsou ceny. Minerálka v restauraci za korunu devadesát, to je dneska opravdu směšná cena. To je opravdu nepřehlédnutelné. Postupně jsem si ale začala všímat i dalších věcí: toho, jak bylo žádoucí některá témata zpracovávat, jiná ne. Byla to doba, kdy byly dělníci opěvováni, takže bylo žádoucí zpodobňovat je jako kladné hrdiny. Jejich protipólem mohly být lidé, kteří hleděli spíš na materiální prospěch, šlo jim spíš o peníze než o ideály.
Dneska už se i to samotné slovo dělník ze slovníku vytrácí. Ve firmách, kde jsem pracovala, se mluvilo o operátorech. Zní to možná trochu vznešeněji, ale ve skutečnosti se prestiž manuálně pracujících lidí nijak nevylepšila.
Vzdělaných lidí je čím dál tím více a samozřejmě očekávají, že se jim roky na studiích vyplatí v tom, že získají práci lépe placenou a méně namáhavou (hlavně fyzicky méně namáhavou). Dřív se vzdělání za takovou cestu k lepší práci považovat dalo, dnes už – zvlášť při vysoké nezaměstnanosti – to tak spolehlivé není. Vzdělaných lidí je hodně. Příkladem může být třeba znalost angličtiny. Těsně po revoluci 1989 bylo jen málo lidí, kteří se slušně domluvili anglicky, přitom po nich najednou byla vysoká poptávka. Jen samotná znalost jazyka mohla člověku zajistit velmi slušnou práci. Dnes už dospívá generace, pro kterou je angličtina standardem a nepovažuje se za nic výjimečného. Zkuste zalistovat novinami s nabídkami zaměstnání a zjistíte, že znalost angličtiny, někdy i němčiny nebo obojího je vyžadovaná dost často.
Novotný svou knihu psal před érou počítačů a internetu, takže všichni hrdinové prostě píšou na psacím stroji. Nevím, jestli jste to někdy zkusili, je to docela opruz. Co je psáno, to je dáno, opravovat se nic nedá, leda snad pracně přebílit chybný znak bělítkem a přetisknout znova. Ve srovnání s tím je psaní na počítači hotový luxus. Dokonce i fyzicky bylo psaní na stroji náročnější, protože prsty musely vynaložit daleko větší sílu, aby napsaly písmeno, než je tomu na klávesnici počítače.
Další problém byl při publikování. Na vydání knihy se čekalo třeba i léta, knih se vydávalo málo, aspoň těch, o které čtenáři skutečně stáli. Nové knihy se vydávaly ve čtvrtek a lidé na ně stály dlouhé fronty. Pro dnešní spisovatele těžko představitelná věc. Dnes není problém knihu vydat, třeba i vlastním nákladem, ale obtížné je prodat ji. Nadšení grafomani se dnes mohou realizovat na internetu a pokud nepřestoupí naše zákony (třeba propagací fašismu nebo něčím podobným), mohou psát, co je napadne. Nakonec příkladem toho je i tento blog. Blog dneska může psát každý, bez ohledu na věk a tak se pochopitelně objevují blogy velmi rozdílné úrovně. Od blogů psaných odborníky na určité téma – znám pár výborných blogů o designu, vaření a samozřejmě o internetu – až po výlevy dětí ze základních škol, které jsou sice pro dospělého mnohdy na hranici čitelnosti, ale pro autora jsou důležitým místem, kde se může spoustu věcí naučit. Slyšela jsem názor, že je špatné, když se dá blog provozovat tak jednoduše, že tíms e prý internet zapleveluje spoustou balastu. Nesouhlasím. Myslím, že je dobře, když se každý může prezentovat podle svého uvážení. Od toho máme google, seznam a další vyhledávače, aby nám pomohly najít to, co potřebujeme. Ono i to samotné vnímání balastu je dost subjektivní. Co je pro mě vrcholně zajímavá věc, to druhý člověk nepotřebuje a já zase znuděně odcházím z jeho oblíbených stránek.
I když jsou jakési snahy regulovat internet, zavádět něco jako cenzuru, nějakým způsobem dění na síti omezovat, jejich úspěšnost – doufám – nebude nijak velká. Chápu, že když se třeba trestná činnost přesune na internet, že je potřeba s tím něco dělat, že ta svoboda musí mít svoje hranice. Ale to je otázka zákonů.
Ale rozhodovat o tom, kdo píše lépe a kdo hůře, to se musí ve fyzickém světě, kde existují omezení. Nelze vytisknou každou knihu, kterou autoři napíší a nabídnou nakladatelstvím. Naproti tomu je klidně možné cokoliv napíšu zveřejnit na internetu. Fyzická omezení mizí a to je kouzelné. Zažila jsem dobu před internetem, takže to pro mě není až taková samozřejmost. Navíc tahle poslední knížka, kterou jsem dočetla, mi tu dobu připomněla. Tím spíš si vážím toho, že dnes můžu takhle snadno napsat svůj text, vyjádřit svůj názor, dát na internet a pokud bude moje psaní stát za to, tak si najde i svoje čtenáře.
Žádné komentáře:
Okomentovat