Návštěva festivalu pro cizince z třetích zemí – tedy ze zemí mimo evropskou unii – mě přivedl k zamyšlení nad tím, jak se tady ti lidé asi cítí. Na festivalu jich bylo hodně a všichni byli milí a usměvaví, takže to vypadalo jako idylka, ale realita bude asi někde hodně jinde.
V Čechách existují neziskovky a projekty, které se integrací cizinců zabývají. Od výuky češtiny, pomoci na úřadech nebo při hledání práce až po cokoliv dalšího, co mohou potřebovat. Samozřejmě nejvíce jich působí v Praze. Když jsem se – jako mimopražská – na toto ptala, dozvěděla jsem se, že prý stejně většina cizinců je v Praze. Ale to vůbec není pravda. Spíš je to projev toho, že obyvatelé Prahy někdy tak trochu přehlížejí obyvatele mimopražské a neuvědomují si, že problémy menších obcí nejsou okrajové. Vždyť v Praze žije jen desetina české populace.
Ale zpět k těm cizincům. Mimo Prahu je jich spousta. O Vietnamcích není asi třeba mluvit, jsou vidět, ví se o nich a je na nich i patrná snaha zařadit se a fungovat ve společnosti bez parazitování na ní. Jejich výhodou je i to, že si navzájem poskytují pomoc a podporu v míře, která je pro nás, rodilé Čechy, nezvyklá. Možná k naší škodě. Izolujeme se uvnitř našich příbytků a našich starostí, jsme navzájem k sobě lhostejnější a naše rodinné vztahy jsou vlažnější.
Jak osaměle si ale musí připadat lidé, kteří jsou tu sami, jen se svou rodinou, bez toho širšího zázemí, na které byli ve své zemi zvyklí. V zemích, ze kterých lidé často emigrují, fungují rodinné a sousedské vztahy často daleko lépe než u nás. Takže osamělost je o to silnější.
Jako když vytrhnete rostlinu ze svého prostředí a přesadíte ji někam jinam, tak se nejspíš ujme a poroste dál, když bude mít aspoň minimální podmínky pro svůj vývoj. I člověk se dá přesadit a bude dál žít, růst a fungovat. Ale bude šťastný? A budou šťastné jeho děti?
V podobné situaci museli být i lidé, kteří odcházeli z bývalého komunistického Československa. Opustit místa, kde žijí, přátele a příbuzné a odejít do ciziny s tím, že se zpět už nejspíš nikdy nepodívám. To musí být docela těžké rozhodnutí. A to přitom je nám evropská kultura blízká, většina evropských zemí byla původně křesťanská, nyní v evropské unii, takže spousta hodnot a zvyků je podobná.
O co těžší by to bylo, kdyby měl člověk odejít třeba do Číny nebo do některé arabské země. Občas se v knížkách objeví příběhy Češek, které se provdaly za Araba, bez problémů s ním žily v Čechách, ale po přestěhování do manželovy země zjistily, že jsou nuceny dodržovat omezující životní styl a z milovaného muže se pak stal někdo jiný, někdo, koho by si v životě nevzaly, kdyby se stejným způsobem choval už tady v Čechách. Nepředstavitelné. Jsem zvyklá rozhodovat sama o tom, kam jdu a co dělám, samozřejmě s ohledem za rodinu, zaměstnání a podobně. A najednou mi pak život začnou řídit tradice a ostatní lidé a nijak je nezajímá můj názor, čeká se ode mě, že se ve všem všudy přizpůsobím. A můj původní životní styl je považovaný za špatný, mám se ho vzdát a být spokojená s tím, co mi zůstane. Svým způsobem jsme docela rozmazlené, sice se musíme víc starat a neseme hodně odpovědnosti za sebe i své děti, ale taky máme svobodu a nedokážeme si život bez ní dost dobře představit.
I v Evropě je ženská role náročná, ale taky svobodnější. Možná, že na příslušníky jiných zemí působíme až dojmem toho, že jsme buď děsné feministky nebo ženy volnějších mravů. Pro Araba, který zná jen ženy v burce (to je to černé, co zahaluje ženu od hlavy až k patě), musí být dívka v minisukni nutně vyzývavá a nemorální. Navíc všechny chodíme do školy nebo do práce, volně a bez doprovodu do kaváren, obchodů a vůbec kamkoliv. Máme svoje názory a občas se s muži hádáme, rozhodně jim neprojevujeme tolik respektu, jako je zvykem třeba v Asii.
Pravda je ale taky taková, že naše mezilidské vztahy často nefungují. Nemáme k sobě příliš blízko. Naše rodiny jsou malé, musíme spoléhat sami na sebe. Výpomoc babiček je běžná, ale není běžné s prarodiči bydlet, což tu výpomoc trochu ztěžuje. Naše babičky a dědečky umisťujeme v domovech pro seniory, protože se o ně nechceme nebo nemůžeme postarat. Fakt je, že v panelákovém bytě 3+1 se sice složí čtyřčlenná rodina, ale samostatný pokoj pro babičku už tam nebude. Nehledě na to, že péče o ni, pokud je nějak víc nemocná, zabere spoustu času a energie a vedle zaměstnání se to dá jen těžko zvládat.
Navíc spousta starých lidí ani nechce být svým dětem na obtíž. Chtějí být samostatní, soběstační a nezávislí tak dlouho, jak to jen jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat