Právě jsem se vrátila z předvánočního babince a musím říct, že takové setkání je úžasná věc. Źenská by měla mít kamarádky, se kterými se může sejít a popovídat si. I když mám doma báječného muže, se kterým se dá mluvit skoro o všem, stejně je fajn sejít se s ženskými a pokecat si.
Je to svého druhu psychoterapie. Taková preventivní. Schází se nás docela dost, deset i víc, takže když se člověk potřebuje o něčem poradit, vždycky se najde někdo, kdo ví, co a jak. Ale už jen to samotná společnost ženských je potřebná. Většinou odcházím tak zvláštně odpočinutá, jakobych načerpala novou energii. Myslím si, že takhle to má mezi lidmi fungovat. Něco jako vzájemné sdílení. Bez toho, že bychom od druhých něco čekali. Když se pak vracím domů, jsem ráda, že vidím svoji rodinu a i oni jistě oceňují, že se vracím osvěžená a v pohodě.
Muži docela určitě taky potřebují scházet se v mužské společnosti. Ve společnosti lidí, kteří mají podobné zájmy, životní roli, podobný životní styl. V hospodě, na rybách nebo na fotbale.
Jsou vztahy, kde se něco podobného nepěstuje a partneři jsou ve volném čase jen spolu. Někdy ze žárlivosti, někdy třeba proto, že nemají tu potřebu stýkat se s jinými lidmi, nebo jich mají dost už z práce. Připadá mi to zvláštní.
Můj partner mi říkal, jak je pro měj npříjemný ten fakt, že mám spoustu vlastních zájmů a že se dokážu dobře zabavit i bez něj. Protože on se pak může věnovat tomu, co ho baví a nemá nepříjemný pocit z toho, že mě zanedbává. Každý máme to svoje, co nás těší, a když jsme pak spolu, není to z nudy nebo z povinnosti, ale proto, že je nám spolu dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat