Je obvyklé a časté, že si stěžujeme na chudobu, nedostatek peněz, času a bůhví čeho ještě. Koukáme s troškou závisti po ostatních a říkáme si, jak to mají dobré, když mají čas na to nebo ono, když mají slušný plat nebo důchod. Málokdo je spokojený, a když ano, tak vám to řekne s dovětkem, že je skromný, že mu to stačí. Čímž se vlastně nepřímo zařadí mezi ty méně úspěšné.
Opravdu se máme tak špatně? Kdybychom to porovnali v celosvětovém měřítku, asi by to tak zle nevypadalo. Když čtu nebo slyším o rozvojových zemích, kde lidé – a bohužel hlavně děti – umírají hlady nebo na obyčejné, pro nás banální nemoci, říkám si, jaké mám štěstí, že žiju v relativně civilizované zemi. To, že umím číst, to také není takovou samozřejmostí. I u nás se najdou lidé, kteří se sice naučili číst, znají všechna písmenka, ale ve skutečnosti čtou tak špatně, že tomu textu nerozumí. Nejen že umím číst, mám také docela slušné vzdělání, to je taky jedno plus, kterého si cením.
Co znamená chudoba? Že nemám na nového mobila? Že moje děti dostanou skromnější dárky, než bych si jim přála dát? Že moje dovolená bude v lepším případě v Čechách, v horším případě žádná? Nic z toho nepovažuju za tragédii.
Majetek není zárukou štěstí. Všichni občas slýcháme nebo čteme o úspěšných a bohatých celebritách, které bojují s alkoholismem, drogami nebo bulimií. Má snad takhle vypadat štěstí?
Pro mě je štěstí záležitost dvou věcí: dobrých vztahů a smysluplné činnosti. Dobré vztahy, nejen v rodině, ale i v práci nebo se sousedy, to je něco, na čem mi velmi záleží. Smysluplná činnost, to je třeba práce, která slouží i něčemu vyššímu, než jen vydělávání peněz. Třeba tehdy, když učitel učí proto, protože má rád děti a věří v to, že jim předává něco cenného a užitečného. Když zahradník pěstuje květiny a má potěšení z toho, že rostou, kvetou a dělají radost dalším lidem. Když inženýr navrhuje výrobní linku a těší ho, když vidí, jak vzniká něco promyšleného, fungujícího, produkujícího nějakou hodnotu.
Peníze jsou pro mě důležité jen tehdy, když je jich natolik málo, že jimi nelze pokrýt ani ty základní potřeby. To ale naštěstí není můj případ a proto si můžu říkat, že mi vlastně nic podstatného nechybí a že klidně můžu být šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat