Povídání o tom, jak a proč píšu, jak mi psaní samotné pomáhá při promýšlení a přemýšlení. Co mě vlastně k samotnému psaní motivuje, proč to dělám, proč tomu ten čas věnuju? (Tedy pokud nebudu myslet na peníze, což často bývá motivace dosti důležitá).
Psát mě baví, baví mě i zveřejňovat svoje texty a sledovat reakce čtenářů. Ale nebylo to tak vždycky. Pamatuju se na dobu před několika lety, kdy jsem toužila psát, ale zároveň jsem cítila zodpovědnost za to, co napíšu. Při představě, že někdo bude moje dílka číst, jsem se cítila zablokovaná a zavázaná k tomu, psát něco důležitého, závažného nebo opravdu užitečného. I když jsem se snažila rozumově si zdůvodnit, že o to nejde, že lidi čtou i pro zábavu, že je to obdoba mluveného projevu, kdy je obsah sdělení taky důležitější, než to, aby každý padl na pozadí nad brilantností mých slov.
Chtěla jsem psát a nemohla jsem, co s tím? Nakonec mě napadla metoda, jak se s tou přehnanou zodpovědností vyrovnat. Dala jsem si předsevzetí, že každý den budu psát, cokoliv, na jakékoliv téma. A pak to napsané bez čení a bez přemýšlení roztrhat a vyhodit. Ano, vyhodit. Tím se zodpovědnost za psaní vytratila. Mohla jsem psát naprosto cokoliv, libovolné nesmysly, protože to po mě nikdo nečetl, ani já sama ne. Mým cílem bylo dostat do procesu psaní lehkost a uvolněnost, tu kterou cítím při mluvení. Trvalo to pár týdnů a povedlo se mi to. Od té doby jsem toho napsala spoustu, většinou hlavně na inernetové stránky nebo blogy, ale několik málo mých věcí bylo i v časopise.
Psaní mě baví, ale taky mi pomáhá přemýšlet. Mozek je často dost neukázněný, kdosi ho trefně přirovnal k potácející se opilé opici. K tomu, aby mohl cíleně přemýšlet na jedno téma, potřebuje nějakou oporu a to psaní je jednou z takových berliček. Spousta myšlenek v hlavě je nekonkrétních a nejasných, ale jakmile je formulujeme ve slovech, dostávají jasné obrysy a konkrétní podobu.
Když chci využít psaní k přemýšlení, začnu většinou otázkou. Zeptám se sama sebe, co si potřebuju promyslet. Otázka by měla být dost jednoznačná, neobecná, jinak bych sklouzla do obecných "keců" a nevyřešila bych nic. Například Jak vydělat peníze? - to je moc široké a obsažné téma. Naproti tomu otázka Kde vezmu těch 2 000 Kč, co mi chybí do konce měsíce? - ta je daleko lepší, nutí k tomu, aby člověk přemýšlel nad konkrétními kroky a činnostmi.
A ještě k jednomu účelu mi psaní slouží: když se mi do něčeho nechce, pustím počítač a pustím se do psaní. Třeba i o tom, co bych měla dělat místo toho, psala. Mě totiž psaní na klávesnici baví. Mám rada ten pocit, když se prsty rozebehnou po klávesách a na obrazovce přibývají znaky. To bude možná moje hlavní motivace.
Zajímalo by mě, jestli i někdo další používá psaní podobným způsobem. Nebo jestli si někdo píše deník. Nemyslím tím blogování, myslím tím soukromé zápisky pro vlastní potřebu.
Chtěla jsem psát a nemohla jsem, co s tím? Nakonec mě napadla metoda, jak se s tou přehnanou zodpovědností vyrovnat. Dala jsem si předsevzetí, že každý den budu psát, cokoliv, na jakékoliv téma. A pak to napsané bez čení a bez přemýšlení roztrhat a vyhodit. Ano, vyhodit. Tím se zodpovědnost za psaní vytratila. Mohla jsem psát naprosto cokoliv, libovolné nesmysly, protože to po mě nikdo nečetl, ani já sama ne. Mým cílem bylo dostat do procesu psaní lehkost a uvolněnost, tu kterou cítím při mluvení. Trvalo to pár týdnů a povedlo se mi to. Od té doby jsem toho napsala spoustu, většinou hlavně na inernetové stránky nebo blogy, ale několik málo mých věcí bylo i v časopise.
Psaní mě baví, ale taky mi pomáhá přemýšlet. Mozek je často dost neukázněný, kdosi ho trefně přirovnal k potácející se opilé opici. K tomu, aby mohl cíleně přemýšlet na jedno téma, potřebuje nějakou oporu a to psaní je jednou z takových berliček. Spousta myšlenek v hlavě je nekonkrétních a nejasných, ale jakmile je formulujeme ve slovech, dostávají jasné obrysy a konkrétní podobu.
Když chci využít psaní k přemýšlení, začnu většinou otázkou. Zeptám se sama sebe, co si potřebuju promyslet. Otázka by měla být dost jednoznačná, neobecná, jinak bych sklouzla do obecných "keců" a nevyřešila bych nic. Například Jak vydělat peníze? - to je moc široké a obsažné téma. Naproti tomu otázka Kde vezmu těch 2 000 Kč, co mi chybí do konce měsíce? - ta je daleko lepší, nutí k tomu, aby člověk přemýšlel nad konkrétními kroky a činnostmi.
A ještě k jednomu účelu mi psaní slouží: když se mi do něčeho nechce, pustím počítač a pustím se do psaní. Třeba i o tom, co bych měla dělat místo toho, psala. Mě totiž psaní na klávesnici baví. Mám rada ten pocit, když se prsty rozebehnou po klávesách a na obrazovce přibývají znaky. To bude možná moje hlavní motivace.
Zajímalo by mě, jestli i někdo další používá psaní podobným způsobem. Nebo jestli si někdo píše deník. Nemyslím tím blogování, myslím tím soukromé zápisky pro vlastní potřebu.
Žádné komentáře:
Okomentovat