Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Povídání o tom, jak jsem se v životě vyrovnala s angličtinou, ale i dalšími jazyky jako je ruština, němčina nebo dokonce exotická, ale krásná japonština nebo neobvyklý umělý jazyk esperanto, které je více než 100 staré.
Říká se, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Že se je mladí lidé a děti mají učit, aby měli lepší šance při svém budoucím pracovním uplatnění. A že učit se cizí jazyky je velmi užitečné i pro starší lidi ke trénování mozku. Jenže když nemusíme, je těžké najít čas, energii a motivaci k pravidelnému učení.
Mám to štěsstí, že mě jazyky baví a i mi docela jdou. Mým prvním cizím jazykem byla ruština na základní škole (bylo to ještě v éře komunismu). A hned jsem dostala svou první trojku na vysvědčení! To mě tehdy dost naštvalo a ještě v den vysvědčení jsem se začala učit, abych ten výsledek vylepšila. Neznala jsem žádné speiální metody učení, tak jsme si prostě vzala papír a začala psát slovíčka a texty.To pomohlo, takže ruština přestala být strašákem.
Dalším jazykem byla angličtině na střední škole. Bylo to o dost jiné, než dnes. Angličtinu učily české učitelky, které samy se jen málokdy dostaly do kontaktu s živou angličtinou, nebo dokonce snad do anglicky mluvících zemí. Pro mladší ročníky musím připomenout, že dostat se kapitalistické ciziny bylo jak obtížné, tak drahé. Učili jsme se anglicky s pocitem, že máme jen minimální šanci se někdy v životě do Anglie vůbec podívat. A pro lepší uplatnění v zaměstnání byly cizí jazyky málo užitečné a to včetně té povinné ruštiny.
První tři roky jsme s angličtinou trochu bojovala, ale na začátku čtvrťáku jsem se v Praze setkala s anglicky mluvícími lidmi a to mě motivovalo k lepšímu úsilí a dokonce jsem z ní odmaturovala za jedna (sama bych si dala horší známku. Pak šla angliština trochu stranou a znovu jsem se k ní vrátila na mateřské. To už bylo po sametové revoluci, republiku zaplavili cizinci, Češi vyjížděli za hranice a už to nevypadlo tak marně. V době, kdy všichni mluvili o svobodě, jsem já seděla doma se dvěma malinkými dětmi a žádnou svobodu jsem necítila. Možná i trochu ze vzdoru jsme se vrátila k angličtině. Neměla jsem příliš velkou disciplínu na to, abych dělala cvičení a učila se gramatiku, ale za to jsem ráda četla. Třeba Agatha Christie, tu mám ráda dodnes. Samozřejmě jsem nerozuměla každému slovu, to pro celkové pochopení děje není nutné. Ani to není žádoucí, protože věčné listování ve slovníku je otravné a vede jen k tomu, že člověk ztrácí nit v příběhu.
Můj pocit, že pracuju na své budoucnosti, se ukázal jako oprávněný. Díky slušné angličtině jsem se o pár let později dostala na dvouměsíční pracovní pobyt do Velké Británie. Moc se mi tam líbilo. Jsem zvědavá, v Anglii to pro mě bylo nové a neobvyklé, navíc mě velmi těšilo, že si dokážu v cizí zemi poradit i tehdy, když moje jazykové znalost nejsou stoprocentní. Od té doby využívám angličtinu skoro denně v práci i v soukromí, hlavně na internetu. A jsme snad i dobrým příkladem pro svoje děti, pro které je už angličtina samozřejmostí.
Dalším jazykem, který by se mi hodilo znát, je němčina, protože bydlím blízko německých hranic a v okolí je i řada firem, kde tento jazyk vyžadují. S němčinou mám trochu problém. Špatně se mi pamatuje a ani se mi moc nelíbí. Takže znám pár slov a frází, ale o slušné znalosti se mluvit nedá.
Zato se mi velmi líbí španělština. Pokoušela jsem se o ni jako samouk na střední i na vysoké škole, dělala jsem sice pokroky, ale po čase jsem to pokaždé vzdala, protože jsme pro ni neměla praktické uplatnění. Teď jsem měla možnost přihlásit se do dalšího kurzu, tak jsem neodolala.
A další jazyky?
Na vysoké škole jsem se učila francouzsky, ale neumím z toho skoro nic. Studovala jsem na technické škole a na jazyky tam důraz nijak nekladli. Dnes už svoje studenty jistě nešetří.
Jednu dobu mě zaujalo i esperanto, což je umělý jazyk, je velmi jednoduchý a má výhodu v tom, že esperantisté jsou družní a společenští, pořádají řadu akcí s mezinárodní účastí.
A ještě jeden jazyk mě zaujal: japonština. Prý je jednoduchá, ale teprve až když překonáte překážku ve formě znaků. Snažila jsem se něco naučit, ale moc mi to nešlo. Nicméně kreslení znaků mě bavilo a některé z těch jednodušších bych asi zvládla i dnes.
Jak jste na tom s cizími jazyky vy?
Mám to štěsstí, že mě jazyky baví a i mi docela jdou. Mým prvním cizím jazykem byla ruština na základní škole (bylo to ještě v éře komunismu). A hned jsem dostala svou první trojku na vysvědčení! To mě tehdy dost naštvalo a ještě v den vysvědčení jsem se začala učit, abych ten výsledek vylepšila. Neznala jsem žádné speiální metody učení, tak jsme si prostě vzala papír a začala psát slovíčka a texty.To pomohlo, takže ruština přestala být strašákem.
Dalším jazykem byla angličtině na střední škole. Bylo to o dost jiné, než dnes. Angličtinu učily české učitelky, které samy se jen málokdy dostaly do kontaktu s živou angličtinou, nebo dokonce snad do anglicky mluvících zemí. Pro mladší ročníky musím připomenout, že dostat se kapitalistické ciziny bylo jak obtížné, tak drahé. Učili jsme se anglicky s pocitem, že máme jen minimální šanci se někdy v životě do Anglie vůbec podívat. A pro lepší uplatnění v zaměstnání byly cizí jazyky málo užitečné a to včetně té povinné ruštiny.
První tři roky jsme s angličtinou trochu bojovala, ale na začátku čtvrťáku jsem se v Praze setkala s anglicky mluvícími lidmi a to mě motivovalo k lepšímu úsilí a dokonce jsem z ní odmaturovala za jedna (sama bych si dala horší známku. Pak šla angliština trochu stranou a znovu jsem se k ní vrátila na mateřské. To už bylo po sametové revoluci, republiku zaplavili cizinci, Češi vyjížděli za hranice a už to nevypadlo tak marně. V době, kdy všichni mluvili o svobodě, jsem já seděla doma se dvěma malinkými dětmi a žádnou svobodu jsem necítila. Možná i trochu ze vzdoru jsme se vrátila k angličtině. Neměla jsem příliš velkou disciplínu na to, abych dělala cvičení a učila se gramatiku, ale za to jsem ráda četla. Třeba Agatha Christie, tu mám ráda dodnes. Samozřejmě jsem nerozuměla každému slovu, to pro celkové pochopení děje není nutné. Ani to není žádoucí, protože věčné listování ve slovníku je otravné a vede jen k tomu, že člověk ztrácí nit v příběhu.
Můj pocit, že pracuju na své budoucnosti, se ukázal jako oprávněný. Díky slušné angličtině jsem se o pár let později dostala na dvouměsíční pracovní pobyt do Velké Británie. Moc se mi tam líbilo. Jsem zvědavá, v Anglii to pro mě bylo nové a neobvyklé, navíc mě velmi těšilo, že si dokážu v cizí zemi poradit i tehdy, když moje jazykové znalost nejsou stoprocentní. Od té doby využívám angličtinu skoro denně v práci i v soukromí, hlavně na internetu. A jsme snad i dobrým příkladem pro svoje děti, pro které je už angličtina samozřejmostí.
Dalším jazykem, který by se mi hodilo znát, je němčina, protože bydlím blízko německých hranic a v okolí je i řada firem, kde tento jazyk vyžadují. S němčinou mám trochu problém. Špatně se mi pamatuje a ani se mi moc nelíbí. Takže znám pár slov a frází, ale o slušné znalosti se mluvit nedá.
Zato se mi velmi líbí španělština. Pokoušela jsem se o ni jako samouk na střední i na vysoké škole, dělala jsem sice pokroky, ale po čase jsem to pokaždé vzdala, protože jsme pro ni neměla praktické uplatnění. Teď jsem měla možnost přihlásit se do dalšího kurzu, tak jsem neodolala.
A další jazyky?
Na vysoké škole jsem se učila francouzsky, ale neumím z toho skoro nic. Studovala jsem na technické škole a na jazyky tam důraz nijak nekladli. Dnes už svoje studenty jistě nešetří.
Jednu dobu mě zaujalo i esperanto, což je umělý jazyk, je velmi jednoduchý a má výhodu v tom, že esperantisté jsou družní a společenští, pořádají řadu akcí s mezinárodní účastí.
A ještě jeden jazyk mě zaujal: japonština. Prý je jednoduchá, ale teprve až když překonáte překážku ve formě znaků. Snažila jsem se něco naučit, ale moc mi to nešlo. Nicméně kreslení znaků mě bavilo a některé z těch jednodušších bych asi zvládla i dnes.
Jak jste na tom s cizími jazyky vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat