Graciézní

Dostala jsem chuť psát, ale nějak mi chybělo téma, tak jsem namátkou sáhla do knihovny, vytáhla knihu a se zavřenýma očima píchla do stránky. A tam bylo slovo graciézní.

Slovo, které nikdy nepoužívám. Možná proto, že si ani nejsem pořádně jistá jeho významem. Graciézní je nejspíš někdo, kdo se pohybuje s grácií, ale co to je? Je to elegance? Znamená to prostě jen hezké pohyby? Jak vlastně toto slovo vzniklo?

Gracias znamená vě španělštině děkuji, to asi nebude ten zdroj. Pak mě ještě napadají tři grácie. Na wikipedii jsem o nich našla povídání. Byly to bohyně, které ztělesňovaly krásu a dobro. Byly oblíbeným námětem pro malíře nebo sochaře. Ti nakonec vždycky rádi zpodobňovali krásné ženské tělo.

Grácie bývají vždy ve trojici, což má symbolizovat ti druhy dobrodiní: dát, přijmout, vrátit. Líbí se mi, že je mezi tím i slovo přijmout. Jsou obětaví lidé, kteří dokážou hodně dávat, ale už jim činí potíže něco od druhých přijímat. Jenže když něco dáváme, musí to být někdo, kdo bere. Ideálně by z toho měl být dobrý pocit na obou stranách. Třeba dárek mezi lidmi, kteří se mají rádi. Jeden dává a chce tomu druhému udělat radost. Ten druhý musí dárek přijmout a projevit potěšení (když už ne ze samotné věci, tak z toho, že tomu druhému na něm záleží, že měl dobrý úmysl potěšit). Když dárek odmítne, dárce se nejspíš urazí. Brát a dávat by mělo být v rovnováze.

Grácie se drží za ruce, čímž symbolizují, že dobrodiní přechází z člověka na člověka. To je pravda. Tím, co děláme, jsme příkladem pro ty ostatní. Jsme zvyklí sledovat, co dělají lidé kolem a podle toho korigovat své chování. Když se k sobě lidé kolem nás chovají lhostejně a rezervovaně, chováme se stejně. Když se ocitneme v přátelském a srdečném prostředí, také se přizpůsobíme. My všichni jsme si navzájem příkladem, takže když konáme dobrodiní, přispíváme k tomu, aby ho dělali i ostatní.

Grácie vyjadřují radost. Radost toho, kdo dává, i toho, kdo přijímá.

Grácie jsou mladé, prý proto, že vzpomínka na dobrodiní nemá zestárnout. Že bychom si vždy měli pamatovat, co dobrého pro nás kdo udělal. I toto by mohlo být poučením. Protože my se spíš soustředíme na to špatné, na to, co nám v životě chybí a tím si bráníme vidět, kolik dobra v životě máme a kolik lidí kolem nás si naši pozornost a lásku zaslouží.

Grácie mají průsvitné roucho. Prý je to proto, že dobrodiní se nebojí pohledu. Když si uvědomím, jak rádi umělci zpodobňují nahé ženské tělo, je mi jasné, proč se právě tři grácie staly tak oblíbených námětem.

No vida, kam až mě zavedlo jedno náhodně vybrané slovo z knížky.