Jako každého, i mě potkávají v životě různé věci a zdaleka ne všechny jsou příjemné. Těch nemilých příhod je docela dóst. Nemusí to být zrovna tragédie, ale spíš nepříjemnosti, jako je protivný šéf, nepovedená večeře nebo nezvládnutý pracovní úkol. Když se takových blbostí sejde víc, tak je z toho člověk mrzutý, naštvaný, bez nálady a otrávený.
Jednou mě napadlo, co když jsou to vlastně takové domácí úkoly? Co když je to upozornění na to, co se potřebuju naučit.
Když něco zvorám v práci, tak se docela určitě zamyslím nad tím, co jsem udělala špatně a jak se s podobným úkolem příště vypořádat lépe.
Když se nepovede večeře, tak je to stejné. Taky přemýšlím o tom, co jsem udělala špatně, možná to i řeknu: měla jsem tam dát víc česneku, ty brambory mohly být víc opečené, tenhle kečup už příště nekoupím, je hnusnej…
A co s tím naštvaným šéfem? Zvlášť když nejsem příčinou jeho vzteku, jsem jen ve špatnou chvíli na špatném místě (tj. v jeho dosahu ve chvíli, kdy zuří). Co mě má naučit blbá nálada mého šéfa? Možná naučit se mít odstup. Nebrat si všechno osobně. A nebo třeba dokonce i toho šéfa pochopit (je to k nevíře, ale i šéfové mívají občas – tu a tam - pravdu).
Zjistila jsem, že když se v nějaké nepříjemné chvíli zeptám sama sebe: co mě má tahle chvíle naučit?, tak se mi uleví. Místo abych se litovala nebo rozčilovala, začnu přemýšlet konstruktivně, o příčinách a možném řešení. Nejen že je to příjemnější, ale hlavně to něco řeší. Lítost nebo nadávání neřeší nic, spíš se tím problémy vyhrocují.
Žádné komentáře:
Okomentovat