Říkáme o sobě, že jsme jen lidé, že jsme bytosti chybující. Každý se také snažíme chyby nedělat nebo se aspoň vyhnout jejich důsledkům.
Ale jak by to vypadalo, kdyby se někomu skutečně podařilo vyhnout se všem chybám, dosáhnout skutečné dokonalosti a opravdu dělal všechno správně?
V první řadě by ho opustili všichni přátelé a blízcí lidé. Vy byste snad chtěli vedle sebe mít někoho, kdo je naprosto perfektní? Takový pan Dokonalý by nám jen připomínal naše vlastní chyby a to je jednak děsně nepříjemné a druhak strašně demotivující.
Dokonalost a bezchybnost také v člověku vyvolává pocit, že je dobrý, zvedá sebevědomí. Je fajn si věřit, ale přebujelé sebevědomí vede k namyšlenosti, pýše, aroganci a pocitu neomylnosti. A pýcha v nás uspí tu bdělost a ostražitost, díky které vnímáme své okol a přizpůsobujeme se mu. Díky pýše někdy přehlédneme, že se podmínky změnily, že situace kolem nás je jiná, že musíme reagovat jinak.
Naše chyby jsou vlastně takový korektor, který nás upozorňuje na meze a mezery v našich schopnostech. Je to tak trochu jako špatná známka ve škole: když dostanu pětku z násobilky sedmi, je to jasný znak toho, že se musím něco doučit, pokud se chci vyhnout větším problémům. Jen ten život je trošku méně přehledný a občas nevíme, čím jsme si tu "špatnou známku" zasloužili a co se máme naučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat