Advent pro nevěřící

Se začátkem prosince se konají na spoustě míst adventní trhy, rozsvěcení vánočního stromku a podobně. Dnes jsem taky na takové akci byla a zarazila mě jedna věc: děti z lidušky, které taky přispěly k programu, zpívali koledy a vánoční písně. Nejsem věřící, ale přesto mi to připadalo divné. Přece jen, advent je dobou očekávání, koledy patří až k vánocům.

Vánoce mají spoustu tradic. Nemyslím tím jen takové věci, jako je lití olova nebo krájení jablíčka, to se v rodinách už asi moc nepraktikuje. Spíš to, co se skutečně dělá: návštěva příbuzných nebo hřbitova, vánoční koncerty, štědrovečerní večeře, rozdávání dárků, vánoční televizní pohádka atd. Takže i nevěřící člověk má pro vánoce nějaký obsah. Vánoce jsou souhrnem všech těchto věcí. Pro nás doma (a nejspíš i jinde) jsou vánoce rodinným svátkem, kdy si užíváme, že jsem spolu a že na sebe máme čas. 

Ale advent? Tomu jako by ten obsah chyběl. Pro nás nevěřící obzvlášť. Cítíme, že ta doba je nějakým způsobem výjimečná, ale co s tím? Jak tu výjimečnost naplnit? Jasně, nakupujeme dárky, smýčíme naše byty, pečeme cukroví, posíláme vánoční a novoroční přání, ale to asi není ono. Je to příliš materiální. Chtělo by to něco, co bude ... duchovní? Nebo jak to nazvat? Něco povznášejícího, něco, co by nám připomnělo, že život není jen to pachtění se za penězi.

Možná by to chybějící „něco“ mohlo nějak souviset s lidmi a s mezilidskými vztahy. Snad se mnou budete souhlasit, že dobré vztahy s lidmi, hlavně s těmi nejbližšími, jsou důležité pro to, abychom se cítili šťastní. Přesto ale pro dobré vztahy toho kolikrát děláme méně, než pro svoje zaměstnání, kariéru atd. Nic proti práci a proti tomu budovat si svoji profesní dráhu, jen nevěřte tomu, že vás to samo o sobě učiní šťastnými. Je spousta lidí, kteří to ve své profesi dotáhli daleko, jsou známí, slušně vydělávají, ale nejsou šťastní, protože za to zaplatili třeba právě svojí rodinou, která se jim rozpadla.

Advent by mohl být takovou oslavou mezilidských vztahů. Dobou, kdy se soustředíme na to, abychom k sobě byli laskaví. Můžeme začít u dětí. Pro ty je advent těžký, protože se strašně těší na vánoce, nemůžou se dočkat a občas z té přemíry rozrušení pěkně zlobí. Tím spíš, že na ně míváme méně času, protože přece uklízíme, pečeme, nakupujeme, zdobíme... aby měly hezké svátky. Nebylo by lepší je do těch příprav také zapojit? Děti dokážou hodně, zvlášť když jejich úsilí oceníme a nebudeme je peskovat, když rosypou mouku nebo nevyluxují úplně perfektně.

Když se naše dítě učí chodit nebo mluvit, tak ho všemožně povzbuzujeme, chválíme, a ono se pak snaží o to víc. Když nastoupí do školy, tak se to nějak zlomí. Najednou už vidíme spíš to, co se nepovede, spíš káráme a trestáme. Když se vám pak váš potomek snaží pomáhat a vy vidíte jen to, co je špatně, nepřispějete ani k jeho ochotě ani k dobrým vztahům mezi vámi. Stejně jako když máte v práci šéfa, který vidí jen chyby, ale nikdy neuzná, co se vám povedlo. Je to strašně demotivující, pro dospělého i pro dítě.

Napadá mě, že advent by mohl být právě takovou dobou, kdy si obzvlášť uvědomujeme, v čem jsou ti lidé kolem mě cenní a výjimeční. Třeba když mě prodavačka dobře a s úsměvem obslouží, je to samozřejmost? Nebo je to něco, co by zasloužilo uznání? Vlastně obojí. Měla by to být samozřejmost, ale měli bychom si toho být také vědomi a oplatit jí to stejně přinejmenším tím, že k ní budeme příjemní, poděkujeme a třeba se také usmějeme. Takových samozřejmostí, věcí, které pro nás ostatní dělají, je spousta. A jen málokdy a málokdo za ně dostane nějaké uznání. Takže když pak druhému řeknete, že si vážíte toho, co dělá, je to moc milé.

Zkuste to. Uvidíte, že to potěší nejen toho druhého člověka, ale i vás samotné.