Občas chodím vozit děti svojí kamarádky. Zadarmo, samozřejmě. Mám z toho dobrý pocit, že jí pomáhám, ale taky mám pocit smysluplnosti.
Většinou přemýšlím nad tím, co bylo, co bude, co mám udělat a zařídit, případně co jsem neudělala a nezařídila. Běžné starosti, zná to každý. Když si hraju s těmi dětmi, soustředím se jen na ně a vytěsním ty ostatní věci. (Dost mi v tom pomáhá, že se nemusím starat o to, co budou večeřet, kolik mě bude stát jejich oblečení na zimu, jestli mě nechají v noci vyspat a podobně.)
Děti umí báječně jednu věc: žít přítomností.
Když se na vás dívají, víte, že se soustředí přímo na vás, že nic nepředstírají. Žádný zdvořilý dospělý úsměv, při kterém si myslíme na své a toho druhého vnímáme jen napůl. Když se dítě usmívá, je to upřímné, protože to ani jinak neumí. Když ho nezajímáte, tak se nepokouší o žádnou zdvořilou přetvářku. Prostě vám přestane věnovat pozornost.
My dospělí jsme za život naučili, že občas je třeba neříct věci naplno, občas je potřeba se nějak tvářit, i když to cítíme jinak. Na jednu stranu to usnadňuje život, protože s lidmi se jedná lépe, když jsme k nim slušní a zdvořilí. Na druhou stranu je v tom ale i kus přetvářky. Nasazujeme si masku, skrz kterou nepouštíme ven to, co si myslíme, že by měělo zůstat skryté. Na svou masku jsme už tak zvyklí, že ji ani nevnímáme. Teprve když se setkáme s někým, kdo ji nenosí, s někým, kdo je naprosto přímý a čitelný, jako jsou třeba miminka, teprve pak nám možná dojde, že jsme rozdvojení – uvnitř nás je něco jiného než co ukazuje naše maska.
Už se těším, až zase půjdu za kamarádkou a za jejími děťátky. Aby mi ta sluníčka připomínala, co to znamená žít v přítomnosti a naplno.
Žádné komentáře:
Okomentovat