Na internetu se objevila zpráva o tom, že v Řecku si lidé vytvořili alternativní místní měnua používají ji místo eura. K tématu se pod článkem strhla diskuze, která byla (když pominu obvyklé nadávání na politiky) hodně o tom, že to není řešení, že to nemůže fungovat, že to problém Řecka/Evropy/zeměkoule nevyřeší. Většina diskutujících krok zoufalých Řeků odsuzovala jako neefektivní, ale s tím já nesouhlasím.
Ti lidé se v první řadě přestali spoléhat na pomoc shora a vzali věci do vlastních rukou. Každý z nich má něco, co ti druzí potřebují, někdo loví ryby, jiný učí děti nebo spravuje boty. Jenže když je mezi lidmi málo peněz, tak si vaše – byť poctivé, potřebné a kvalitní – služby může málokdo dovolit. A následně si vy nemůžete dovolit kupovat od ostatních, protože na to nemáte. Takový systém brání lidem jak pracovat, tak spotřebovávat. Obojí je potřeba k tomu, aby společnost lidí fungovala.
Peníze jsou úžasný vynález, který nám umožnil směňovat mezi sebou produkty a služby daleko efektivněji, než by tomu bylo bez nich. Peníze se dokonce staly hodnotou samy o sobě – kdo jich má nebo vydělává hodně, je chápán jako úspěšnější než ten, kdo jich má nedostatek. Když mají lidé málo peněz, co se stane? V lepším případě omezí nakupování (v tom horším se začnou zadlužovat). Když omezíte nakupování, ovlivníte tím i obchodníky ve svém okolí – méně vydělají. Takže i oni si pak nemohou dovolit nakoupit tolik.
Představuju si situaci v Řecku trochu podobnou té naší, jen asi více vyhrocenou: spousta lidí je bez práce, i když by pracovat mohli a chtěli. Pracovních míst je nedostatek. Není pravda, že kdo chce, práci si najde. Na každé volné pracovní místo na úřadech práce připadá třicet i více uchazečů. Jít na pracovní pohovor je jako účastnit se závodu s desítkami nebo dokonce stovkami dalšími lidí. Jeden nebo hrstka z nich práci dostane, ostatní odchází s pocitem dalšího selhání. Před deseti lety se dalo říct, že řada nezaměstnaných si za svou situaci nějak může sama. Dneska je mezi nimi spousta lidí, kteří práci zoufale potřebují a chtějí, ale místo pro ně není.
Takže se lidé v Řecku dohodli, že si budou to, co jsou schopni poskytnout, směňovat sami mezi sebou. Vymysleli si k tomu svoji měnu, aby mohli nějak vyčíslit hodnotu poskytovaných služeb a produktů. Proč svoji měnu? Možná proto, že když je měna vázaná jen na určitý region nebo skupinu lidí, nedá se tak snadno vytvářet zisk a odvádět někam jinam (třeba do daňových rájů nebo na zahraniční konta vysoce postavených). Nedá se ani dost dobře investovat a hromadit. Jediné, co s takto získanými prostředky můžete udělat, je za něco je vyměnit. Tak to uděláte. Ten systém je postavený na tom, že si lidé navzájem vyměňují, co potřebují. A protože se stále jedná o poměrně malou skupinu lidí nebo malý region, je to přehledné a snadno uvidíte, když se někdo pokouší šidit, nabízet mizernou kvalitu, obcházet pravidla, získávat neoprávněné výhody nebo odvádět zisky někam mimo systém.
V té výše zmíněné internetové diskuzi bylo častou námitkou, že to není samospasitelné, že to nemůže Řecko vytáhnout z problémů. Ale těm zoufalým lidem nejspíš nešlo o záchranu celého Řecka. Hledali řešení, které pomůže jim samotným. Vzali věci do vlastních rukou a udělali dobře. Určitě to neznamená, že už by tam eura vůbec nepoužívali.
Pro mě to signalizuje i určitý trend nebo východisko pro řešení podobných situací na lokální úrovni. Ona je to totiž vlastně sousedská výpomoc povýšená na vyšší úroveň. Na vesnicích to existuje stále, ve městech v menší míře také – lidé si navzájem pomáhají a podvědomě sledují, jestli je vyměňovaná pomoc v rovnováze. Jestli od toho druhého dostávají přibližně tolik, kolik mu poskytují. Ten, kdo má tendenci jen brát a nedávat nic nazpátek, ten bývá s podobné pomoci vyloučen, protože se lidé nechtějí nechávat využívat. Naopak ten, kdo dává příliš (a takových lidí taky není málo), ten se vystavuje nebezpečí zneužití těmi chamtivějšími a vyčůranějšími. Nejlépe to funguje právě tehdy, když jsou věci v rovnováze, kdy máte pocit, že dostáváte zpět zhruba tolik, kolik dáváte. Nemusí to být nezbytně nutně v penězích, někdy člověk dává svůj čas nebo peníze na dobrý účel (charita a podobně) a stačí mu jako odměna pocit, že přispěl k dobré věci.
Problém se sousedskou výpomocí je v tom, že při větším počtu zúčastněných je nepřehledná. Pak může pomoci právě jistý druh měny, který si lidé vytvoří a kterou pak vyjadřují hodnotu poskytnutých a přijatých užitků. Omezenost té lokální měny je jen zdánlivá nevýhoda. Naopak díky ní je její funkce omezená právě jen na směnu.
Podobné systémy se objevily i jinde ve světě i u nás. Obvykle se používá zkratka LETS. Před časem jsem se na jeden takový pražský systém ptala a bylo mi řečeno, že to sice začalo dobře, ale pak si lidé začali pomáhat přímo, bez toho, aby využívaly té měny a že se to změnilo spíš v pomoc na přátelské bázi.
S těmito systémy je spojeno ještě jedno téma a to jsou daně. Když si budete se sousedkou navzájem hlídat děti, tak se samozřejmě žádnými daněmi zabývat nemusíte. Jenže když se kadeřnice a švadlena, obě s vlastní živností budou navzájem vyměňovat svoje služby, tak je to vlastně krácení daní. Správně by i z takto poskytovaných služeb měly být daně zaplaceny. Když tedy pominu, že krácení daní je skoro národní sport a že stát je snad ten nejhorší hospodář, kterému můžete svoje peníze svěřit. O tom, jak se přerozdělují peníze vybrané na daních, o tom máme signály ze televize, novin a internetu pomalu každý den. Když vidím, jak se námi zvolení političtí zástupci starají o naše záležitosti a jaká rozhodnutí dělají, nutí mě to přemýšlet nad tím, jak se co nejméně spoléhat na pomoc od státu. Stát reprezentují lidé, kteří podle mě hájí mnohem více zájmy svoje, než těch občanů, kteří je volili. Co od nich můžeme čekat?
Žádné komentáře:
Okomentovat