Zasnít se nad knížkou

Miluju knížky, protože mi dovolují přenést se do jiného světa, prožívat jiný příběh, než je zrovna můj život. Začíst se do knížky pro mě znamená, že zapomenu na svět kolem sebe a úplně se ponořím do děje, který vymyslet pan spisovatel nebo paní spisovatelka. Když pak zvednu hlavu a vrátím se do současnosti, je to takové zvláštní, jako by se člověk přesouval do jiného světa.

Je zvláštní, jak snadné je soustředit se na příběhy – v knížkách nebo filmech – a jak těžké je soustředit se na nějakou nezáživnou práci nebo učení. Láska k příběhům musí být v nás lidech nějak zakódovaná, protože je tak všeobecně rozšířená. I ty nekonečné seriály v televizi z toho těží. Běží tam víc příběhů zároveň a my chceme vědět, jak to dopadne a tak koukáme na další a další díly.

Přenést se v myšlenkách do příběhu znamená, že na chvíli zapomenu na svoje vlastní strasti a trable a místo toho prožívám život někoho jiného. Možná proto lidi příběhy tak milují. Protože jim umožňují zapomenout na starosti. I když máme relativně pohodlný život, starosti se nám nevyhýbají. Je přirozené, že se na ně snažíme občas zapomenout. Odreagovat se a odpočinout si.

Je to výraz toho, jak se snažíme vyhnout se tomu nepříjemnému. Někdo si dá skleničku, někdo třeba nějakou drogu a pro někoho jsou únikem příběhy. Napadá mě, že dokonalým únikem to musí být pro ty spisovatele. Protože oni si vysní nějaký svět, pohybují se v něm a můžou se do něj chodit schovat. Přitom jim nikdo nevyčítá, že jsou nepraktičtí snílci. Vždyť pracují. Pracují na nové knize, díky které vydělají peníze a tak jsou praktičtí a rozumní.