Šťastní lidé jsou prý úspěšnější než ti nešťastní. To jsem se dnes dočetla na novinky.cz. je mi jasné, že novinky.cz nejsou seriózní vědecké fórum, kde by se člověk mohl spolehnout na každé slovo, ale tahle informace mě rozhodně zaujala.
V tom článku píšou, že šťastní lidé se lépe uplatňují v kolektivu, déle studují a lépe se uplatňují. Přímo to odporuje tomu, v čem jsem vyrostla (a co možná učili i vás), totiž že úspěch je výsledkem dřiny, povinností, odříkání a že se prostě musí odpracovat. Odpracovat ano, ale cokoliv jde lépe, když je nám u toho dobře.
Jsou lidé, kteří tvrdí, že pod tlakem, ve stresu toho udělají víc a jsou produktivnější. Je to možné, třeba to potřebují. Pro mě je nadměrný stres vyčerpávající a pracuje se mi v něm vyloženě špatně. A nemusí to být jen tlak zvenku. Někdy ten stres vychází zevnitř, třeba z odporu k úkolu, který mi zadal šéf, ale já ho považuju za nesmyslný (ten úkol, ne toho šéfa).
Jiná věc je, že když pracujeme s lehkostí, hravostí, jde nám to snadno, tak můžeme mít pocit, že vlastně nepracujeme pořádně, že takhle „tvrdá práce" vypadat nemá.
Nemám ráda výraz tvrdá práce. Evokuje mi těžkou fyzickou dřinu, přitom spousta věcí se fyzicky oddřít nedá. Jak by vypadala tvrdá práce v pojetí učitele nebo lékaře? Co třeba herec nebo malíř? Budou běhat rychleji, aby pracovali tvrději?
Výraz tvrdá práce navíc vypovídá spíš o průběhu práce než o jejím výsledku. Když Sysifos celý den tvrdě pracoval a valil do kopce kámen, který se mu pak svalil zase zpátky dolů, to je tvrdá práce. Až na to, že výsledek byl nula. Podobně pracují i dneska někteří lidi a bohužel i spousta šéfů. Jen to není tak markantní, jako u toho Sysifa. Jako by bylo důležitější vykazovat známky velké zaměstnanosti, než skutečné výsledky. A pokud se někdo u práce usmívá a baví ho, je to dokonce až podezřelé. Práce se přece nedělá pro zábavu, je to povinnost, proto nám platí, že překonáme odpor a děláme, co se nám řekne. Vážně vám tento přístup přijde jako správný?
Žádné komentáře:
Okomentovat