30. dubna a 1. května

Poslední dubnový den slavíme svátek čarodějnic, ke kterému patří hlavně ohně, spousta zábavy a u dětí i převleky za čarodějnice.

Noc ze 30. dubna na 1. května byla odedávna považována za magickou. Říkalo se jí také filipojakubská nebo Valpuržina noc. V tuto noc se prý čarodějnice slétaly na sabat. Také se říkalo, že se otevírají jeskyně s poklady.

Na vyvýšených místech se zapalovaly ohně, které měly ochránit před nečistými silami.

Na stejné datum připadá i keltský svátek Beltine. Taky se při něm zapalovaly ohně, ale byla to oslava plodnosti a začátek té teplejší části roku. S oslavami plodnosti souvisely i milostné hrátky mezi mladými dvojicemi. Možná, že právě z toho nám zůstalo to prvomájové líbání pod rozkvetlou třešní.

První květnový den jsme dlouhé roky – před revolucí v roce 1989 – slavili jako svátek práce, konaly se slavnostní průvody. V tento den v roce stávkovali dělníci v Chicagu za osmihodinovou pracovní dobu. Při potlačení této akce bylo několik dělníků zabito. Pro komunistickou stranu to byla vítaná demonstrace pracujícího lidu, jak se tehdy říkalo, který svou polopovinnou účastí v průvodech měl předvádět podporu komunistické straně. I když je první máj stále ještě státní svátek, oslavy a akce v ten den – alespoň v mém okolí – dělají jen komunisté nebo podobná levicová hnutí.

Pamatuji se na první 1. máj v roce 1990 po sametové revoluci. Rok předtím se ještě konaly tradiční oslavy. Bydlela jsem v malé obci v jižních Čechách. Bylo krásné počasí a to i s dlouholetým zvykem chodit na prvního máje ven vytáhlo lidi z jejich domovů. Jenže nebylo kam jít. Otevřeno měla jedna kavárna se zahrádkou, ta byla samozřejmě plná. Bylo to takové zvláštní.  Ale časem jsem si zvykla a dnes beru první máj prostě jako volný den.

Dotace – ano nebo ne

Poslední dobou se v médiích hodně mluví o dotacích z evropských fondů a taky bohužel o machinacích s nimi.

Protože mám za sebou pár let práce v organizace, rozhodla jsem se napsat takovou krátkou úvahu o tom, co je na nich dobré a co naopak méně.

Jak se dostat k evropským penězům? Na webu esfcr.cz se objevují výzvy zaměřené obvykle na určitý společenský problém. Například nezaměstnanost, menšiny, sociálně slabé, zdravotně znevýhodněné a podobně. Řekněme, že zveřejní výzvu na podporu mládeže ohrožené negativními jevy jako jsou drogy, kriminalita atd. Škola, dům dětí, mládežnický klub nebo podobná organizace, která se chce pokusit získat nějaké peníze, vymyslí projekt a napíše žádost. Není to nikterak triviální záležitost, ale dá využít pomoci firem, které se na psaní takovýchžádostí specializují a mají s tím zkušenost.

V té žádosti je totiž potřeba přesně vymezit, co budete dělat, kolik lidí a za kolik peněz se na tom bude podílet a podobně. Rozpočet musí být rozdělený na jednotlivé položky, takže když bude vás projekt trvat tři roky, vy už při podávání žádosti musíte specifikovat, kolik peněz dáte na materiál, kolik komu na mzdu. A to také musíte dodržet. A doložit kopiemi účtů.

Když uspějete a peníze dostanete, tak jste s administrativou neskončili, ale naopak, právě vám začíná. Je potřeba sledovat výdaje a to tak, abyste se drželi schváleného rozpočtu. Pokud vám budou přebývat peníze řekněme na propagaci a chybět peníze na mzdy, nemůže je jednoduše přesunout. Musíte o to žádat a oni vám to nemusí povolit.

Musíte také překládat monitorovací zprávy o tom, jak váš projekt postupuje a jak jste vynaložili získané prostředky. Peníze totiž nedostanete všechny najednou, ale po částech a podmínkou pro vyplacení dalších peněz je právě ta monitorovací zpráva.

Nicméně když se vám povede tohle všechno zvládnout, umožní vám to realizovat projekty, které by se jinak neměly šanci zaplatit. Dotace z evropských fondů se pohybují v řádech miliónů korun, za to už se dá udělat pořádný kus prospěšné práce.

Pokud žádáte o peníze někde jinde, bude té administrativy méně, taky vám dají méně peněz. Velké firmy mívají nadace nebo poskytují příspěvky na nějaké prospěšné účely.

Tohle všechno je ale určeno hlavně pro neziskové a příspěvkové organizace, jako jsou školy, domy dětí, kluby pro mládež. Protože právě ty mají blízko k těm společensky prospěšným činnostem. Jako souokromý podnikatel nebo komerční firma možná budete těžko hledat projekt, který by zapadl jak do vaší činnosti, tak do obsahu výzvy na řešení nějakého spoelčenského problému. I když to není nemožné. Vím, že třeba řada soukromých firem zaměřených na vzdělávání takto peníze získala.

Nevýhody dotací?

Závislost. Jste závislí na tom, kdo vám ty peníze dal a berete tím na sebe určitý závazek. Když se dostanete do finančních nebo jiných problémů, stejně musíte ten závazek splnit, jinak vás čeká postih.

Nepružnost. Nemůžete peníze přesouvat podle momentálních potřeb. Klidně se vám může stát, že vám budou chybět peníze na mzdy, ale budou přebývat peníze na cestovné. Kdyby to byly vaše peníze, pružně je přesunete. Když jsou to evropské peníze, nejde to tak snadno.

Dočasnost. Každý projekt jednou skončí a co pak? Co s lidmi, které jste v souvislosti s projektem najali? Pokud jste rozumní, máte s nimi uzavřenou smlouvu na dobu určitou jen po dobu trvání projektu a ti lidé tudíž vědí, že s projektem končí i jejich pracovní poměr. Máte pronajaté prostory, máte počítače nebo nějaký materiál. Když váš projekt trval třeba tři roky, tak jste něco vytvořili, máte tým, prostory, možná i nějaký majetek, udělali jste kus smysluplné práce. A to všechno s koncem projektu končí, pokud si nezajistíte financování odjinud.

Vtipy pro osmnáctý týden

"Včera jsem si dal v hospodě teleskopický guláš."
"Co je to za blbost?"
"Polovic z telecího a polovic ze skopového."

Zloděj loupí v rodinném domku. Z vedlejší místnosti se ozve: "Ježíš Tě vidí." Zloděj se strašně lekne a jde se podívat kdo to mluví. Ve vedlejší místnosti najde velikého papouška v kleci. Uleví se mu, ale papoušek znovu opakuje: "Ježíš Tě vidí." Tentokrát už mu zloděj odpoví klidným hlasem: "To nevadí, já si to z Ježíšem už nějak srovnám."
A papoušek znovu říká: "Ježíš je pittbul."

Rybář chytí zlatou rybku. Rybička povídá: "Když mě pustíš, splním Ti tři přání". Rybář se zamyslí a povídá: "Tak dobře. Chtěl bych mít nádhernou krasavici a tolik peněz, že bych měl do smrti všechno, na o si vzpomenu." A najednou vedle něj stojí krasavice, radost pohledět a tolik peněz, až oči přecházejí. Rybička povídá: "A co Tvé třetí přání?" Rybář na to: "Vždyť já už všechno mám, nic nepotřebuju....víš ty co? Mám na Slovensku kamaráda, věčně s něčím nespokojeného, splň mu to, co ráno vysloví jako první, když vstane z postele." Rybka souhlasí. Druhý den ráno vstane slovenský kamarád, vyleze před chalupu, protáhne se a povídá: "Jááááááááj, sto ko*otou do riti a hrdzavá kotva do chrbta....!"

Přijde chlápek k doktorovi, že má jednu kouli dřevěnou a jednu železnou. Doktor si ho chvilku prohlíží a ptá se: "Vy ale manželku nemáte, že?" "Ale mám, Máňu, už jsme spolu sedm let." "Ale nespíte spolu, to ne, že ne?" "Jo, každej den, klape nám to v posteli." "Děti ale nemáte, že?" "Ale jo, máme, Pinochio chodí do první třídy a Robocopovi budou čtyři."

Studenti dostali za úkol napsat sloh na téma "Lež má krátké nohy". Jeden ze studentů byl hotový za deset minut. Učitelka byla zvědavá, co za takovou chvilku napsal, a tak četl: "V sobotu odpoledne jsem se vydal s kamarádem Karlem do lesa. Bylo krásně, slunce svítilo, lesní mýtinka lákala do mechového objetí. I zalehli jsme, lebedili si a jímala nás mírná dřímota. Vtom se v ohbi lesa objevila dívčí postava. Chtěl jsem se zvednout a podívat, ale Karel mě zadržel a pravil: "Lež, má krátké nohy!"

V americe poprvé testovali nový Concord (letadlo). Absolvovali asi 10 neúspěšných zkoušek, protože vždy, když letadlo vzlétalo, utrhly se mu obě křídla. Vypsali tedy odměnu 10 milionů dolarů pro toho, kdo zabezpečí, aby se neutrhly. No a samozřejmě scházeli se různí zájemci o odměnu, ale nikdo nic nevymyslel. Až jednou přišel do NASA jeden slovák, z Harmanca, dlouholetý zaměstnanec Harmaneckých papíren a říká jim: "To musíte podél křídel navrtat dírky."
Jak jinak, nikdo mu nevěřil. Po dlouhém přesvědčování a vzhledem k tomu, že už nebyli jiní zájemci se rozhodli, že to vyzkoušejí a opravdu, fugovalo to. Tak se ho teda ptají: "Teď, když už je odměna vaše, řekněte, jak vás to napadlo?". " No víte, u nás máme takový záchodový papír, který má dírky na odtrhnutí, ale vždy se odtrhne někde jinde než na nich."

Napoleon odpočívál ve svém stanu, když tu náhle vrazí dovnitř sluha a volá:
"Pane, Angličani! Přicházejí! Je jich milión!!"
"Dobre, Jeane, přineste mi moji červenou košili."
Pak Napoleon odejde a po pár hodinách se vrátí z vítězné bitvy. Sluha se ho ptá, k čemu byla ta červená košile, a Napoleon odpovídá:
"Milý Jeane, to je psychologická záležitost. Když mám červenou košili, vojáci neuvidí krev, kdybych byl zraněn, a tudíž se nebudou obávat, že bych mohl zemřít."
O pár hodin později opět sluha přiběhne:
"Pane, Angličani! Pricházejí! Jsou jich tři milióny!!"
"Dobre, Jeane, přineste mi moji červenou košili."
Opět se Napoleon vrátí z bitvy jako vítěz.
Druhý den ráno sluha přibíhá a volá:
"Pane, Anglicani! Přicházejí! Je jich šest miliónů!! Tady je vaše červená košile!"
"Ne, Jeane, jestli jich je šest miliónů, pak to znamená, že je čas na moje hnědé kalhoty."

Policajt vyšetřuje znásilnění uklizečky.
Pol.: "Paní, proč jste mu neutekla?"
Ukl.: " No to nešlo, vlevo zeď, vpravo zábradlí a vzadu ten násilník, co jsem měla dělat?"
Pol.: "No a proč jste neutekla dopředu?"
Uk.: "Blázníte, tam už to bylo vytřený!"

Přijde stará dáma do Chase Manhattan Bank. V náručí má velký papírový pytel. Přistoupí k okýnku a chce mluvit s prezidentem banky. Úředník, že lituje, ale není to možné.
"To se uvidí," řekne dáma. "Mám tu tři milióny na hotovosti, chci si otevřít konto a když mě k němu nepustíte, půjdu jinam a zatelefonuju mu, že jste mě vyhodil."
Takže ji zavedou k prezidentovi Chase Manhattan Bank, ten je na starou dámu hrozně milý, všechno zařídí, ovšem - je zvědavý, jak k penězům přišla. Burza? Dědictví?
"Já se sázím," vysvětluje stará dáma. Prezident je překvapen. Sází? S kým? A o co?
"Vsadím se například s vámi, pane prezidente, o pětadvacet tisíc dolarů, že budete do zítřka do deseti hodin dopoledne mít hranaté koule!"
Prezident užasne, je trochu pohoršen, ovšem pětadvacet tisíc dolarů je částka, která je zajímavá i pro prezidenta Chase Manhattan Bank. Vsadí se, večer jde domů, pořád se kontroluje, žádnou změnu neshledává, i ráno je všechno v pořádku, naposledy se zkontroluje v 9.55, a když se ozve v deset klepání na dveře, má báječnou náladu.
Stará dáma vejde s elegantním pánem v závěsu. Jde kvůli té sázce a ten pán je její právník.
"Je mi líto, madame," za4ne prezident Chase Manhattan Bank, "ale tentokrát, jak se obávám, jste nevyhrála."
"To se stává," krčí dáma rameny. "Jistě chápete, že vám sice věřím, ovšem přesvědčit se musím!"
Prezident Chase Manhattan Bank souhlasí, stáhne kalhoty, stará dáma se přesvědčí a prezident najednou řekne:
"Promiňte, madame, ale proč váš právník mlátí hlavou o stěnu?"
Stará dáma se usměje:
"Já se s ním vsadila o sto tisíc dolarů, že dneska dopoledne budu držet prezidenta Chase Manhattan Bank za koule!"

Potkajíse dva koktaví
"A-a-ahoj!"
"Na-na-nazdar"
"Jak s-se m-máš?"
"Ale, j-jo, j-jde, t-to. Z-z-zrovna j-jsem s-se při-přihlásil do ško-školy pro ko-koktavy!"
"Jo? N-no t-to m-mi p-pak mu-musíš vy-vyprávět j-jaky to t-tam by-bylo!"
A tak s tim se rozloučí a potkají se zase asi po půl roce:
"Č-čau! T-tak j-jaky to b-bylo ve šk-škole pro ko-koktavý?"
A druhej si stoupne do pozoru a vychrly:
"Tři tisíce třista tři a třicet stříbrných stříkaček stříkalo přes třitiíice třista tři a třicet stříbrných střech!"
"No-no t-to je fa-fantastický!!!"
"N-no j-jo, a-ale ma-malokdy na-na to p-přijde ř-řec...."

"Člověče, už tři hodiny tady sedíte a koukáte na mě, jak chytám ryby. Proč to nezkusíte sám?"
"No, já bych na to asi neměl tu trpělivost."

Při vyučování se profesorka ptá žaček:
"Jak se jmenuje ta síla, která drží celé naše nitro a činí nás lepšími?"
Maruška se přihlásí a po vyvolání povídá:
"Vy určitě myslíte podprsenku."

V jednom malém městě povolal právník k soudu jako svědka jednu starou paní. Když složila přísahu, ptá se jí:
"Paní Čermáková, znáte mne?"
"Ale ano, samozřejmě. Znám vás od plenek. A abych pravdu řekla, jste pro mne velikým zklamáním. Lžete, zahýbáte své ženě, manipulujete lidmi, pomlouváte je. Myslíte si, že jste velké zvíře, a přitom jste tak pitomý, že vám nedojde, že z vás nikdy nebude nic než mizerný maloměstský právník."
Právník vytřeštil oči. Když se vzpamatoval z prvního šoku, rychle se ptá:
"Paní Čermáková, znáte právníka žalovaného?"
"Ano, znám pana Vorlíčka ještě z doby, kdy neuměl chodit. Občas jsem ho jeho rodičům hlídala. A i v něm jsem se zklamala. Je to lenoch, udavač a piják. Nedokáže s nikým slušně vycházet a jeho právnické znalosti jsou tak mizerné, že bez uplácení ještě nikdy nic nedokázal."
V tu chvíli soudce zabušil kladívkem a vyžádal si ticho v soudní síni. Zavolal si oba právníky k sobě a povídá jim tiše:
"Pánové, jestli se jeden z vás zeptá té paní, jestli mě zná, dám vás okamžitě zavřít pro pohrdání soudem!"

Novomanželé vycházejí z kostela. Kolemjdoucí kluci na sebe spiklenecky mrknou a jeden z nich povídá: "Vystrašíme je?" Druhý neváhá, rozběhne se k nim a volá "Ahoj tatí!"

Potká starší paní na ulici plačícího chlapečka.
"Co se ti stalo?" ptá se ho.
"Já jsem se ztratííííl."
"No to nic," chlácholí ho. "A svoji adresu znáš?"
"Znám. Franta zavináč volny tečka cezet."

Dávka vtipů pro dobrou náladu

Rodiče nečekaně vejdou k synovi do pokoje a vidí, jak stojí uprostřed místnosti v latexovém oblečku a mlátí se bičem. Rychle zavřou dveře a bezradně na sebe koukají.
Pak otec konečně promluví:
"Seřezat ho asi nemá smysl,co?"

Ženská je u zubaře.
Pusa otevřená a zubař tam pozorně vrtá.
V tom jí zazvoní mobil.
Po pátém zvonění ho naštvaný zubař popadne a řve:
"Kdo volá?"
"Manžel."
"Tak poslouchej, manželi! Budu za chvilku hotovej, ona to vyplivne, vypláchne si hubu a pak ti zavolá!"

Myslivec přelézá plot, omylem mu brokovnice spustí a prostřelí si penis.
Utíká tedy za doktorem, ten pospravuje, co může a když se s chlapem loučí, podává mu vizitku a povídá:
"To je kontakt na mého bratra, měl byste ho asi navštívit."
"On je doktor???"
"Ne, flétnista. Ale ukáže vám, kam máte dávat prsty, abyste si nenačural do ksichtu...."

Při obědě v jedné restauraci si jeden z hostů všiml, že všichni číšníci mají v náprsní kapsičce polévkovou lžíci. Nedalo mu to a toho, který jej obsluhoval, se na tuto zvláštnost zeptal.
"Víte, pane," odpověděl mu číšník, "majitel najal manažerskou firmu, aby zjistila, jak urychlit a zefektivnit naši práci. Firma po půlročním zkoumání zjistila, že nejčastěji hostovi upadne na zem polévková lžíce a pokud ji obsluhující číšník má po ruce, ušetří 10% času, který věnuje na cestu do kuchyně a zpět ke stolu hosta."
Host se s vysvětlením spokojí, ale po další době si všimne, že každému číšníkovi visí z poklopce malý provázek. Nedá mu to a opět se číšníka zeptá.
"Jste velmi všímavý, pane," ztiší číšník hlas, "jste v podstatě první, kdo to postřehl. Ona totiž ta firma dále vyzkoumala, že pokud si při příchodu do práce uvážeme na penis provázek, při návštěvě WC jej lehce za provázek vytáhneme, takže se ho nedotýkáme rukama, nemusíme si tedy mýt ruce a ušetříme 40% času, který trávíme na záchodě." "No ale jak ho bez pomoci rukou dáte zpět do kalhot?" nedá to hostovi.
Číšník ztiší hlas ještě víc a dodá:
"Nevím, jak ostatní, ale já si pomáhám tou lžící........."

Dopravák zastaví auto, které jede ve městě 110 a povídá:
D: Dobry den, váš řidičský průkaz.
Ř: Nemám, ten mi sebrali před chvílí vaši kolegové, když mě chytili vožralýho.
D: Tak techničák.
Ř: Cože techničák, nemám, vždyť já sem tak zlitej, že ani nevím, kde sem to auto ukrad…
D: To je kradený auto?!!!
Ř: Jo, ale moment, kouknu se do kaslíku, myslím, že sem tam něco takovýho zahlídl, když sem tam házel pistoli…
D: Jakou pistoli?
Ř: No, jak jsem s ní vodpráskl toho podělanýho řidiče, co mi překážel v tomhle autě, jestli chcete vidět jeho zdechlinu, tak je v kufru…
Dopravák ihned zavolá zásahovku, ta přijede, vyskáče, obklíčí auto a její šéf jde k řidiči a povídá:
C: Řidičák!
Ř: Tady prosím…
C: Techničák!
Ř: Tady…
C: Můžu kouknout do přihrádky?
Ř: Jasně… (samozřejmě žádná pistole)
C: A do kufru?
Ř: Samozřejmě… (samozřejmě žádná mrtvola)
C: Tak teď jsem trochu zmatený, tady kolega mě zavolal, že jedete opilý bez papírů, v kradeným autě, ozbrojenej a s mrtvolou v kufru…
Ř: No to je skvělý a vsadím se, že bude ještě tvrdit, že sem jel moc rychle…

Jakob Lewinski přišel za svým doktorem Charlesem Steinem: "Doktore, moje žena bude asi zralá na operaci slepého střeva!"
Doktor zavrtěl hlavou:
"Jakobe, já vím, že by sis rád opět trochu orazil, co mně budeš povídat, já taky byl rád, když jsem ji mohl zase propustit do domácího ošetřování, o to nic, ale to tady byla právě s appendixem! Mám tě rád, hochu, ale budeš muset přijít na něco jiného. Za celou svoji lékařskou praxi jsem totiž neslyšel o druhém appendixu!"
Jakob chvíli smutně postával, než z něj vylezlo:
"A doktore, slyšels už někdy o druhé ženě?"

Rusko 1912. Vánice. Chýše. Buch, buch, buch na dveře a zevnitř: "Táhni!"
Rusko 1917. Vánice. Tatáž chýše. Buch, buch, buch... Zevnitř: "Táhni!"
Rusko 1956. Slunečno. Tatáž chýše a na ní cedulka: "Zde žil a pracoval člověk, který dvakrát hovořil s Leninem."

Sedím si na veřejném záchodě a dělám to co se tak obvykle dělává.
Najednou slyším odvedle: "Ahoj, ... jak se ti daří?"
Určitě nejsem člověk, který by začínal rozhovory na WC, no ale nevím, jak mě to napadlo, tak sem odpověděl: "Díky, daří se celkem dobře"
Ten vedle se zeptal: "A co děláš?"
Co to je za blbou otázku ? ....no ale odpovídám: "No, myslím že to stejný jako ty."
Chvíli je klid, když najednou slyším další otázku: "Můžu přijít k tobě?"
No tak to už mi připadlo celkem dost, tak sem se snažil přijít na to, jak ten hovor přátelsky ukončit, tak jen říkám: "Ne, teď určitě ne, jsem dost zaneprázdněný."
A pak slyším, jak ten odvedle říká: "Ty, poslouchej, zavolám ti později. Vedle sedí nějaký blbec a pořád mi odpovídá ...."

John pozval svoji matku na večeři.
Během večeře si matka nemohla nevšimnout,že jeho spolubydlící Julie je velmi pěkná. Už dlouho měla podezření,že John má se svojí spolubydlící vztah, a teď byla ještě zvědavější. Při jídle proto sledovala jejich reakce, snažila se zjistit, zda je mezi Johnem a jeho spolubydlící něco víc než jen pohledy.
Jako by četl její myšlenky,John povídá: "Já vím, co si musíš myslet, ale mohu tě ujistit, že Julie a já jsme skutečně jen spolubydlící!"
Asi o týden později přišla Julie za Johnem a povídá: "Od té doby, co tu byla tvoje matka na večeři, nemohu najít tu krásnou stříbrnou naběračku na omáčku. Myslíš, že ji mohla sebrat?"
John povídá: "Sice o tom pochybuji, ale pro jistotu jí napíšu."
Sedl si a napsal:
Milá mami, já netvrdím, že jsi z mého bytu sebrala naběračku na omáčku, ani netvrdím, žes ji nesebrala. Faktem však zůstává, že ode dne, kdy jsi tu byla na večeři, naběračka chybí.
S láskou John.
O pár dní později dostal John od své matky dopis a v něm stálo:
Drahý synu,
já netvrdím, že s Julií spíš, ani netvrdím, že s Julií nespíš. Faktem však zůstává, že kdyby spala ve své vlastní posteli, tak by v ní už dávno tu naběračku na omáčku našla.
S láskou máma.

Citát Tomáše Bati – desítky let starý a přesto aktuální

Příčinou krise je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.
V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
Máte pravdu, je třeba překonat krisi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.
Tento citát jsem četla na webu měšec: http://www.mesec.cz/clanky/pomuze-vyuka-financni-gramotnosti-na-skolach/
Když čtu tato slova, říkám si, že za ty desítky let od doby, kdy je Baťa vyslovil, se nic nezměnilo. Pořád platí, že bohatství roste z práce, podporuje ho šetření a mravnost nebo poctivost nebo jak bych nazvala ty rysy člověka, díky kterým je důvěryhodný.
Pracujeme spíš pro peníze, než pro jiné výsledky. Je to zvláštní. Od Baťovy doby došlo k tak ohromnému pokroku v technologiích, vznikly počítače a internet, což se nutně odrazilo na obrovském nárůstu produktivity práce a my se přesto cítíme chudí. Kdyby naše bohatství stouplo tak, jak stoupla produktivita práce, musely bychom na tom být přece mnohem lépe! My se tedy asi máme lépe než meziválečná generace, ale stejně mi připadá, jako by v systému nějaké – dost velké – peníze chyběly. Kde jsou? Spotřebují je nezaměstnaní? Zčásti asi ano, ale jediná příčina to nebude. Spíš se na ně dobře ukazuje, že dělat nechtějí. To mohla být pravda dřív, dnes je tolik nezaměstnaných a tak málo míst, hlavně s nižší kvalifikací nebo bez kvalifikace. Takže i lidé, kteří by pracovat chtěli, místo hledají jen velmi těžko.
Nemít práci je blbé, ale dá se to přežít, horší je, když je zoufalý nedostatek peněz, což s sebou dlouhodobá nezaměstnanost nese. Pak už člověk hledá cokoliv, co by mu mohlo pomoct. Už nejde tolik o práci, ale především o peníze. Mravnost a morálka za takových okolností jdou stranou, tím spíš, když vidíme, jak se politici, starostové, celebrity chovají tak, jak se chovají. Že se vypočítavost a vyčůranost vyplácí a oceňuje víc, než poctivost.

Nakrmit a nedráždit

Tohle je rada, kterou jsem se dočetla v jednom časopise. Takhle by se prý měla moudrá žena chovat ke svému partnerovi.

Nakrmit, to rozhodně ano. Připadá mi, že chlapi jsou na jídlo vysazení nějak víc než my ženy. Třeba jsou nějakým způsobem citlivější na hlad nebo se prostě jen netrápí problémy s váhou. V každém případě chlapa krmte. Když je jídlo dobré, je to fajn, ale určitě by ho mělo být hodně.

Jídlo je věc, která lidi spojuje. Ať už je jakákoliv příležitost nebo oslava, neobejde se to bez něčeho dobrého na zub. Rozumná ženská, která chce udržovat dobrý vztah s mužem (nejen s manželem nebo přítelem, ale i synem, otcem nebo prostě s jakýmkoliv mužem), využije k tomu jídlo. Některé ženy zjistí až časem s věkem, jak snadno mužského dostanou na jídlo. Sex – no to je fajn, ale to stačí jednou dvakrát za týden. Ale jíst se musí několikrát denně!

Když se mluví o ženských zbraních, myslím, že schopnost připravit dobré jídlo je jedna z nejsilnějších a nejneodolatelnějších, a muži se jí jen těžko brání. Pokud jde o mě, tak mi zároveň lichotí, když mému partnerovi nebo synům chutná, co jsem jim připravila. Někdy se samozřejmě něco nepovede, nikdo nejsme stoprocentní, ale většinou jsou spokojení a já taky, když vidím, jak se cpou. Občas se mi povede jim dokonce podstrčit něco zdravého. Můj partner tvrdí, že je to ode mě zákeřné, že to vždycky udělám tak, aby to bylo natolik dobré, že se tomu prostě nedá odolat. Načež vymete talíř. Může být lepší pochvala?

Druhá rada – nedráždit – ta mi taky připadá  rozumná. Když má být lidem ve vztahu dobře, tak se musí cítit v pohodě a to znamená neztrpčovat si navzájem život. Navzájem, takže nejen, že by žena neměla být na chlapa protivná, platí i opačně. 

 

Sbírka vtipů

Dva slepí piloti s nasazenými tmavými brýlemi jdou v dopravním letadle uličkou mezi sedadly. Jednoho vede slepecký pes, druhý hledá cestu ťukáním hůlky.
Vejdou do pilotní kabiny, zavřou za sebou dveře a nastartují motory.
Cestující na sebe nervózně pohlédnou a čekají, kdy jim někdo oznámí, že jde o žert. Jenže nikdo nepřichází a z reproduktorů se taky nic neozývá.
Letoun se začne pohybovat čím dál rychleji po ranveji a pasažéři sledují okýnky, jak se blíží velké jezero na konci startovní dráhy. Když už to vypadá, že letadlo v plné rychlosti vletí do vody, pasažéři začnou v hrůze panicky ječet. V ten okamžik piloti přitáhnou řízení a letadlo se zvedne do vzduchu. Cestující si oddychnou a v klidu sedí na svých místech. Jsou přesvědčeni, že letoun je v dobrých rukou.
V kokpitu se jeden slepý pilot otočí k tomu druhému a řekne:
"Teda Bobe, jednoho krásnýho dne ty lidi zařvou pozdě a my všichni chcípnem."

Náklaďák zastaví na červenou, ke dvířkům doběhne blondýna a zaťuká na okénko. Řidič ho stáhne a blondýna na něj:
„Jmenuju se Marie a jedu za váma. Ztrácíte náklad.“
Řidič zakroutí hlavou, padne zelená. Na příští křižovatce se scéna opakuje. Na třetí červené to řidič nevydrží, vyskočí z náklaďáku, zaťuká na okénko blondýnce a když ho blondýnka stáhne, tak jí řekne:
„Já jsem nějakej Karel, je zima, jsme v Liberci a já sypu na silnici sůl.“

Dnes ráno jsem zaskočil do pekárny. Byl jsem tam 5 minut. Vyjdu ven, tam policajtka u auta a vypisuje blokovou pokutu.
Jdu k ní a povídám:
"Ale, no tak, kotě, to takovýmu fešákovi, jako jsem já, nemůžeš dopřát ani malou přestávku?"
Ani na mě nekoukne a furt píše.
Tak jí povídám, že je nenažraná policajtka.
Koukne na mě a píše další pokutu za sjetý gumy
Říkám jí, že je blbá šlapka. A už mastí další blok!
Tak to šlo asi čtvrt hodiny minut. Čím víc jsem do ní vandroval, tím víc psala …
No, mně to bylo celkem jedno … já tam byl pěšky …

Přijde Karel na návštěvu k Frantovi, který je na vozíku.
Sedí, povídají. A když už k večeru začíná být zima, Franta Karla poprosí,zda by mu z horního pokoje přinesl bačkory.
Ten se ochotně zvedne a jde do pokoje, kde najde dvě Frantovy dcery, v nejlepších letech, 17 a 19, jenom v kalhotkách.
Zálibně se na ně podívá a na jejich otázku, co tam dělá, jim odpoví:
"Váš otec mi řekl, že vás mám přefiknout."
Vyděšeně se na něj podívají a říkají:
"To určitě není pravda, to by náš tatínek nikdy neřekl!!
"Tak vy mi nevěříte?" ptá se a otevírá dveře:
"Franto,obě?" zavolá a zezdola se ozve:
"Jo, jo, Karle, obě!"

Babička se přihlásila na univerzitu. Doklady měla v pořádku, zkoušky udělala, a tak ji přijali. Ale předseda komise si přece jen neodpustil zvědavou otázku:
"Milá paní, na co vám bude v penzi vysoká škola?"
"To nedělám pro sebe, ale kvůli dědovi. Ten starý kořen se v hospodě uřekl, že jako dárek by k sedmdesátce strašně chtěl ještě jednou se pomilovat s nějakou studentkou."

Manžel není doma a manželka si mezitím užívá s milencem.
Zachrastí klíče, je slyšet zámek, manželka schová milence do skříně, sepne ruce k nebi a prosí:
"Ó Bože, udělej si se mnou co chceš, jenom ať nás neobjeví můj muž! Je strašně žárlivý a určitě by zabil nejen mě, ale i mého milence."
Nato se nebesa otevřou a ozve se:
"Dobře, bude to jak chceš, ale za tři roky tě povolám k sobě, utopíš se."
"Dobře, dobře, jen ať ho teď nenajde."
Všechno proběhne úplně hladce. Tři roky se žena nekoupe,jenom sprchuje. Nechodí na koupaliště, vodě se zdaleka vyhýbá.
Tři roky uběhnou.Uběhnou čtyři, pět let. Na svůj slib už zapomněla a koupila si zájezd na okružní plavbu okolo světa. Na lodi je velká zábava, samé ženy, když v tom se začne loď potápět a žena si vzpomene na svůj slib.
"Teď mě chceš povolat k sobě? Podívej se, kolik nevinných žen teď zemře spolu se mnou!"
Nebesa se opět otevřou a ozve se:
"Dva roky mi trvalo, než jsem vás, vy nevěrnice, dostal na jednu loď!"

Chlapík išiel po ulici, keď ho oslovil obzvlášť špinavý, otrhaný a zúbožený bezdomovec, ktorý si pýtal pár dolárov na večeru.
Muž vytiahol peňaženku, vybral desať dolárov a pýta sa:
"Ak vám dám tieto peniaze, nekúpite si za ne nejaké pivo namiesto večere?"
"Nie, musel som prestať piť už pred niekoľkými rokmi," odpovedal bezdomovec.
"Nepoužijete ich na rybačku namiesto toho, aby ste si kúpili jedlo?"pýta sa muž.
"Nie, nemárnim čas rybačkou," hovorí bezdomovec. "Musím stráviť všetok svoj čas snahou zostať nažive."
"Neminiete to na zaplatenie vstupného na golfové ihrisko namiesto jedla?" pýta sa muž.
"Čo ste sa zbláznili?" odpovedá bedomovec. Nehral som golf už 20 rokov!"
"Neminiete peniaze na ženu vo vykričanej štvrti namiesto jedla?" pýta sa muž ďalej.
"Akú chorobu by som mohol dostať za desať všivavých dolárov?" vykríkol bezdomovec.
"Dobre", hovorí muž. "Nedám Vám teda peniaze. Namiesto toho vás zoberiem domov na úžasnú večeru, ktorú uvarila moja žena."
Bezdomovec bol ohromený.
"Nenahnevá sa vaša žena na vás za to? Viem, že som špinavý a možno aj celkom nechutne zapácham."
Muž odvetí:
"To je v poriadku. Je pre ňu dôležité, aby videla, ako vyzerá muž po tom, čo sa vzdal piva, rybačky, golfu a sexu."

Šéf říká policajtům: "Zítra se pěkně oblečte, jdeme na Figarovu svatbu."
Hoši druhý den v kvádrech a kravatách s kyticemi a dorty.
Šéf ječí: "Volové! to není svatba, to je opera!"
Jeden se naštve: "Teď si vyskakujete, ale kdo šel v holinkách a s udicí na Labutí jezero?"

Můj kamarád Josef žije v jedné středočeské vesnici v pěkném domku se zahradou, má docela pohlednou manželku a dost čilého souseda. A ten soused mu tu jeho ženu před časem svedl. Jednou, dvakrát a ta jejich avantýra stále pokračuje.
Ptáte se, co udělal Josef, když zjistil, že mu choť zanáší? Vzal na ni sekyru? Zmlátil souseda? Rozvedl se? Samá voda, přátelé. Josef ani nehne brvou, i když si v dotyčné vsi o jeho velikých parozích už štěbetají i ti přísloveční vrabci na střechách. Náš paroháč večer co večer pravidelně navštěvuje hospodu a tam v družném hovoru s kamarády, zcela imunní proti občasným narážkám na své parohy, s vyrovnaným úsměvem na tváři dělá svých pravidelných deset kousků. Domů se nikdy nevrací dříve než před jedenáctou, aby svou ženu se sousedem náhodou nepřistihl v nejlepším.
Nedávno jsem se ho ptal, proč se už dávno nerozvedl? Řekl mi:
"Proč bych se, prosím tě, rozváděl? Pro těch deset minut hekání? Takovou hodnou ženu už bych nenašel. Skvěle vaří, v domácnosti nemusím na nic sáhnout a ještě se mi nestalo, že bych neměl čistou košili. V hospodě můžu každý den sedět jak dlouho chci a kapesné mám přímo královské. Jak se mi něco podělá na baráku, tak jdu a poprosím souseda o pomoc. Vždy přiloží ochotně ruku k dílu a za práci nevezme ani korunu. A když mám jednou za čas chuť tam na to, tak mi stačí jenom kývnout hlavou a manželka je okamžitě v posteli. Kdo z těch ostatních blbců, co si ze mě u piva dělají prdel, se má tak jako já? Ani jeden!"
K tomu nešlo dodat vůbec nic. Zde je jasně prokázánoo, co říká náš soused:
"Kdyby si chlapi nezáviděli, tak stačí jedna, maximálně dvě ženské pro celou vesnici a nemusí si ji každý chovat doma."

Jak využít emoce

Emoce jsou výjimečné svojí silou, tím, jak moc jim podléháme a jak je těžké jim odolat. Je proto mnohem lepší a účinnější jich využívat pro svoje potřeby, než jít emocím navzdory. Třeba vztek, to je emoce, kterou většinou nemáme moc rádi, považujeme ji za jisté selhání. Všichni víme, jak dokážeme ve vzteku říct nebo udělat věci, za které se stydíme a litujeme jich. Ale vztek, hněv, ten v sobě má i něco pozitivního. Ostatní jeho sílu respektují a pochopí, že se děje něco pro vás důležitého. Samozřejmě pokud nejste cholerik, který vybuchuje při každé maličkosti.

Druhá dobrá vlastnost, kterou vztek má, je ta spousta energie, kterou nás zaplaví. Ta energie se snaží dostat ven. Když ji v sobě utlumíme, má to nedobrý vliv na naše vnitřní prostředí. Tím myslím hlavně vědomí a podvědomí (účinky na tělo neřeším, nejsem lékař, tuším jen, že dlouhodobě potlačované emoce tělu prospívat nemohou). Udržet v sobě silnou emoci, to stojí hodně energie a je to hodně únavné, takže nás to vlastně zabrzdí, zaměstná a zpomalí.

Když nechceme dusit emoce v sobě, musíme je pustit ven. Buď to bude nekontrolovaně, prostě do něčeho praštíme, vyřveme se nebo něco podobného. Druhá možnost je, že té energie využijeme nějak užitečně – naštípat dříví, proběhnout se, umýt okna v celém bytě, zrýt kus zahrádky, to je jen pár možností. Mají společné to, že jsou to náročné fyzické aktivity. To není náhoda. Když naši prapředkové ucítili hněv, jejich reakce bylo skoro vždy něco, co obsahovalo tělesný pohyb. Hněv je vlastně na ten náročnější výkon připravil. Jenže co když nemáme možnost dát si v dané chvíli do těla? Stalo se mi, že jsem dostala na začátku pracovního dne nepříjemný a dost nehorázný email, který mě velmi rozčílil. Co v takové situaci můžete udělat? Jít se proběhnout? To asi těžko. Takže jsem se snažila to v sobě nějak zlumit a soustředit se na práci. Dokážete si představit, jak to ten den vypadalo. Moc jsem toho neudělala.

Dá se nějak odreagovat za podobných okolností?

Snad, ale není to jednoduché. Emoce mají velkou sílu, ovládají nás mnohem víc, než rozum. Když se pocity a rozum dostanou do rozporu, většinou zvítězí ty emoce. A když vyhraje rozum, nebývá to nadlouho.

 

Co mě naučily děti

Občas chodím vozit děti svojí kamarádky. Zadarmo, samozřejmě. Mám z toho dobrý pocit, že jí pomáhám, ale taky mám pocit smysluplnosti.

Většinou přemýšlím nad tím, co bylo, co bude, co mám udělat a zařídit, případně co jsem neudělala a nezařídila. Běžné starosti, zná to každý. Když si hraju s těmi dětmi, soustředím se jen na ně a vytěsním ty ostatní věci. (Dost mi v tom pomáhá, že se nemusím starat o to, co budou večeřet, kolik mě bude stát jejich oblečení na zimu, jestli mě nechají v noci vyspat a podobně.)

Děti umí báječně jednu věc: žít přítomností.

Když se na vás dívají, víte, že se soustředí přímo na vás, že nic nepředstírají. Žádný zdvořilý dospělý úsměv, při kterém si myslíme na své a toho druhého vnímáme jen napůl. Když se dítě usmívá, je to upřímné, protože to ani jinak neumí. Když ho nezajímáte, tak se nepokouší o žádnou zdvořilou přetvářku. Prostě vám přestane věnovat pozornost.

My dospělí jsme za život naučili, že občas je třeba neříct věci naplno, občas je potřeba se nějak tvářit, i když to cítíme jinak. Na jednu stranu to usnadňuje život, protože s lidmi se jedná lépe, když jsme k nim slušní a zdvořilí. Na druhou stranu je v tom ale i kus přetvářky. Nasazujeme si masku, skrz kterou nepouštíme ven to, co si myslíme, že by měělo zůstat skryté. Na svou masku jsme už tak zvyklí, že ji ani nevnímáme. Teprve když se setkáme s někým, kdo ji nenosí, s někým, kdo je naprosto přímý a čitelný, jako jsou třeba miminka, teprve pak nám možná dojde, že jsme rozdvojení – uvnitř nás je něco jiného než co ukazuje naše maska.

Už se těším, až zase půjdu za kamarádkou a za jejími děťátky. Aby mi ta sluníčka připomínala, co to znamená žít v přítomnosti a naplno.

Školní vtipy

Mám ráda vtipy, asi jako každý a na internetu je jich spousta. Dost často se opakují a kolují od člověka ke člověku, ale i tak je ráda čtu a kolikrát se zasměju i vtipu, který už znám.

Našla jsem pár odkazů na vtipné hlášky ze školy. A aby to nebylo jen o těch odkazech, přidávám jeden vtip, na který jsem si v této souvislosti vzpomněla:

Paní učitelka říká dětem: Děti, kdo z vás si myslí, že je hloupý, tak ať se postaví.

Všechny děti sedí, jen Pepíček si stoupne.

Paní učitelka se ptá: Pepíčku, ty si o sobě myslíš, že jsi hloupý?

Pepíček nato: To ne, ale připadalo mi divné, abyste stála jen vy.

http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina/skola-a-vzdelavani/32874-50-perlicek-ze-skolnich-lavic-nechtel-se-mi-postavit

http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina/skola-a-vzdelavani/32957-dalsi-varka-50-vtipnych-hlasek-ze-skolnich-lavic

http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina/skola-a-vzdelavani/22215-vtipne-poznamky-zvraci-zidlicky

http://www.prozeny.cz/magazin/deti-a-rodina/pubertak/21541-vtipne-omluvenky-syn-neumi-pit

 

 

Další vtipy

Vysoko v horách v ledové jeskyni sedí dva hrůzostrašní Yeti a ohryzávají kostičky. Menší hrůzostrašný Yeti na chvíli přestane a ptá se většího:
"Táto, řekni mi, proč se schováváme před lidma, hmmm? Jsou takový maličký! Přece je nakonec beztak sežereme, ne? A proč je přepadáváme stále zezadu?
"Víš, synáčku," odpovídá větší hrůzostrašný Yeti, důkladně si přitom oblizujíc prsty, "protože víc chutnají neposraný."

Soudce se ptá babičky:
"Kolik vám je let?"
"Sedmdesát, pane předsedo."
"Tak nám popište, co se stalo."
"No, vyhřívám se jednou takhle v parku na lavičce, když se najednou objevil takový mladík. Položil mi ruku na koleno a jemně ho pohladil."
"Nechala jste ho?"
"Jistě, pane soudce. Připomnělo mi to mladá léta. Zavřela jsem oči a představovala si..."
"No, a co dál?"
"Najednou ten spratek dal ruku pryč a zařval ´Apríl´ Tak jsem ho zabila, syčáka jednoho!"

Soudce se ptá:
"Pane obžalovaný, jste obviněn, že jste v parku napadl a zbil neznámou ženu. Co k tomu můžete říct?"
Obžalovaný:
„Pane soudce, musím vám to vysvětlit od začátku. Víte, já jsem gynekolog. K tomu napadení došlo ve středu. No a já jsem už v úterý měl spoustu práce. Dopoledne ambulance, to musíte vyšetřit tak čtyřicet ženskejch. Odpoledne dvě hysterektomie, to taky není žádnej med. Pak jsem měl noční službu. Za noc čtyři porody a jeden císařskej řez, co vám mám povídat, ani jsem voko nezamhouřil. Ve středu dopoledne hned ráno vizita, to je tak pětadvacet ženskejch na oddělení, pak zase na ambulanci, asi osm příjmů, odpoledne preventivní prohlídky, to mohlo bejt asi třicet ženskejch, no, já byl utahanej jak kotě. A pak jdu domů tím parkem, najednou se mi udělalo mdlo, tak jsem si sedl na tu lavičku, abych sebou neflákl.
A v tu chvíli ke mně přijde ta ženská a říká – když mi dáš dvacku, tak ti ji ukážu …“

Co říkají přistižené ženy...

Angličanka:
Jamesi, kdybys mě byl včas informoval o tom, kdy přijdeš domů, mohli jsme se oba vyhnout této skutečně oboustranně trapné situaci.
Němka:
Hansi, dnes jsi přišel z práce o 4 minuty a 45 sekund dřív než obvykle. To mi budeš muset vysvětlit.
Francouzka:
Jean, dobře, že jdeš, tohle hovado už nemůže.
Švédka:
To jsi ty, Olafe? Já už jsem sice hotova, ale Sven se ješte chce chvíli bavit, přidej se k nám.
Ruska:
Ivane, konečně pořádný chlap! Tenhle mi před tím ani po hubě nedal.
Židovka:
Izáku, to jsi ty? A kdo to potom proboha, leží na mně?
Rumunka:
Dumitru, o nic se nestarej, zaplatil dopředu.
Maďarka (vyskočí z postele):
Ištváne, věříš víc mně nebo svým očím?
Češka:
Pepo, můžeš být klidný. Právě jsem se dozvěděla, že tohle je tvůj příští šéf.
Slovenka:
Jano, čo iného som mu mala ponuknúť, keď si vyslopal všetku borovičku?
Romka:
Dežo, držim ho tu už dvě hodiny, abys mu sebral peněženku!

******

O blondýnce:
Muž se dostane do letadla a zjistí, že byl posazen vedle roztomilé blondýnky.
Okamžitě se k ní otočí a udělá první krok:
"Víte," říká, "slyšel jsem, že let lépe utíká, pokud se dáte do hovoru se společným pasažérem. Pojďme si tedy povídat."
Blondýna, která si zrovna otevřela knihu, ji pomalu zavře a řekne:
"O čem byste se chtěl bavit?"
"Hmm, nevím," řekne muž. "Což takhle nukleární energie?"
"OK," řekne blondýna. "To by mohlo být zajímavé téma. Ale nejdříve mi dovolte se na něco zeptat jako první.
Kůň, kráva i jelen jedí to samé - trávu. Nicméně jelen vyloučí malé kuličky, kráva placatou koblihu kůň vdolek ze suchých hoven. Proč si myslíte, že to tak je?"
Muž je ohromen. Až nakonec odpoví. "Nemám nejmenší tušení."
"Tak mi řekněte," odvětí blondýna, "jak je možné, že se cítíte kvalifikovaným pro diskusi o nukleární energii, když neznáte ani hovno?"

"Táto, co to znamená ´vytočit´?"
"No, já ti to ukážu."
Tatík zvedne telefon, vytočí náhodně zvolené číslo, zvedne to nějaká paní.
"Dobrý den. Je tam Karel?"
"Tady žádnej Karel nebydlí."
"Ó, pardon, to jsem asi vytočil špatné číslo."
O tři minuty později vytočí tatík totéž číslo:
"Dobrý den. Už se, prosím vás, Karel vrátil?"
"Ne! Povídám vám, že tady žádnej Karel nebydlí!"
"Ááá, pardon, omyl."
O tři minuty, totéž číslo:
"Prosím vás, až se Karel vrátí, mohla byste mu vyřídit, že jsem volal?"
"Povídám vám, že tady žádnej Karel nikdy nebydlel, nebydlí, a nikdy ani nebude bydlet!"
"Ano? Tak promiňte, že jsem obtěžoval."
"Jo! A už mi dejte sakra pokoj!"
Synek to pozoruje s velkým zájmem ...
"Hele, táto, a víš, co to je ´dotočit´?"
"To nevím," připustí táta.
"Tak koukej," řekne synek a vytočí totéž číslo:
"Ahoj, tady Karel, nemám tam nějaký vzkazy?"

Včera večer jsme s mou ženou vedli trošku hlubší rozhovor o různých životních situacích. Přišla řeč i na eutanázii. K tomuto sensitivnímu tématu o volbě mezi životem a smrtí jsem poznamenal:
"Nechci, abys mě nechala žít v takovém stavu, kdy bych byl závislý na přístrojích a živen tekutou stravou z nějaké flašky. Kdybys mě někdy takhle viděla, vypni ty mašiny, které mě udržují naživu.´"
"A ona?"
"ONA???!!! Ona vstala, vypnula televizi i počítač a vylila moje pivo do záchodu......!"

Známý poslanec, který opilý na přechodu pro chodce srazil dva lidi, se na soudu o přestávce ptá soudce, jaký verdikt může očekávat.
Soudce povídá:
"No, ten, co vám hlavou rozbil přední sklo, dostane pět roků za vloupání do auta a ten druhý, kterého náraz odhodil patnáct metrů, dostane deset let za útěk z místa činu."

Mladý a starý zaměstnanec jdou spolu do práce:
Mladý vláčí notebook, aktovku plnou brožur, knih, složek papírů …
Starý má v igelitce jablko a jogurt …
Mladý s obdivem:
„No jo, po tolika letech práce už máte všechno v hlavě, co?
„Ne, kolego. U prdele …“

Už jsem opravdu starej! Mám dva bypassy a umělej kyčelní kloub a koleno, bojuju s rakovinou prostaty, s cukrovkou, jsem napůl slepej, neslyším nic tiššího než startující letadlo, beru čtyřicet různých léků, z kterých jsem malátnej a mám vokna. Demence na postupu, mizernej krevní oběh, v rukách a nohách nemám cit. Už si nepamatuju, jestli je mi vosumdesátvosum nebo devadesátjedna. Už jsem přišel o všechny přátele. Chválapánubohu, že mám aspoň ten řidičák.

Bdělý a ostražitý policista v noci v parku slyší podezřelý šramot z houští, tak tam sáhne a vytáhne chlapa.
"Co tam děláte, občane?"
"Souložím."
"To nejde tady v parku, zaplatíte pokutu padesát korun."
Muž koukne do peněženky a obrátí se do houští:
"Máňo, nemáš padesátku?"
Policista na to:
"Jó, tak vy jste tam dva? Tak to bude za sto!"

Manželka se vrací domů z velkého nákupu a je šokována, když najde manžela v posteli s cizí mladou slečnou. Praští taškami a žene se ke dveřím, kde ji konečně manžel doběhne a říká, že jí všechno vysvětlí. Zastaví se tedy a dá mu šanci. On povídá:
"Drahá, bylo to takhle… Jel jsem domů a tohle stvoření stálo na dálnici a vypadalo děsně zuboženě, tak jsem zastavil. Zjistil jsem, že ji vyhodil z auta její partner a byla úplně bez prostředků a vyhladovělá. Tak jsem ji zavezl domů a dal jí to vepřové, cos včera nedojedla, k večeři. Měla prošlapané boty, tak jsem jí dal nějaké sportovní, které už nenosíš, protože nejsou v módě. No a protože bylo venku zima, dal jsem jí ten svetr, cos dostala loni k narozeninám a nenosíš ho, protože ti prý nesluší. Pak jsem jí dal jedny tvoje tepláky, do kterých už se nevejdeš. No, a když už odcházela, tak se mě ještě zeptala: ´Je tady ještě něco, co vaše žena už nepoužívá?´ No, a bylo ......"

Tatínek, zneklidněn tím, že ho synek neatakuje nepříjemnými otázkami, si dodá odvahy a sám se ho zeptá, zda ví, jak je to s příchodem člověka na svět.
Synek se ale rozbrečí: "Nic mi neříkej, nic nechci vědět, slib mi, že si o tom nikdy nebudeme povídat!"
Otec znejistí a ptá se, v čem je problém.
Chlapec vzlyká: "Když mi bylo šest, řekls mi, že není Mikuláš. Když mi bylo sedm, řekls mi, že není Ježíšek. Jestli mi chceš teď říct, že dospělý lidi spolu nešukaj, tak nevím, jakej smysl by mělo dál žít!"

Mužská logika aneb Život je otázkou priorit
Jeden muž měl rád tři ženy a nemohl se rozhodnut, se kterou se má oženit. Tak dal každé 50 tisíc korun aby s nimi udělaly,co uznají za nejlepší.
První si nakoupila šaty, kosmetiku, šperky a praví:
"Udělala jsem, drahý, vše pro to, abys měl tu nejkrásnější ženu."
Druhá nakoupila věci pro něho: Oblečení, sportovní potřeby, nápojové soupravy do baru atd.
"To proto, drahý, abys věděl, jak na tebe myslím."
Třetí vrhla peníze do podnikání a po krátké době přinesla muži zpět 100 tisíc korun.
"Abys viděl, jak jsem šikovná."
I zamyslel se muž a nakonec si vybral tu s největšíma kozama.

Chlapi si povídají v hospodě a jeden z nich si stěžuje:
„Já, když přijdu večer z hospody domů, otevřu a zavřu tiše za sebou dveře, opatrně se zuju a tiše po špičkách jdu nahoru po schodech. Ale manželka se stejně vždycky probudí, vyletí za mnou a seřve mě jak čokla. Co mám, proboha, dělat, aby se nevzbudila???“
„Zkus to jako já. Já když přijdu večer z hospody domů, třísknu dveřma, že se vzbudí i sousedi. Potom jdu obutý nahoru a dupu jako slon. Jdu na záchod a nechám otevřené dveře a čůrám tak, že je to slyšet po celém domě. Pak jdu do ložnice, rozsvítím a zařvu ´Chci souložit!!!!´ No a světe div se, žena vždycky spí jako dřevo!“

Žila, byla v jedné zemi krásná, chytrá a emancipovaná princezna.
Když jednou seděla ve své nádherné zahradě na břehu potoka, vyskočila z potoka žába a řekla jí:
"Jsem princ zakletý zlým čarodějem. Stačil by jediný tvůj polibek, abych se znovu proměnil v pohledného, urostlého a elegantního muže. Pak se můžeme vzít a žít šťastně na tvém zámku s mou matkou. Budeš mě moci milovat, připravovat moje jídlo, prát moje košile a rodit moje děti.Budeme velmi šťastní."
Tentýž večer si princezna při vychutnávání lehce osmahnutých žabích stehýnek ve vinné omáčce pomyslela:
"Tos uhod, blbečku..."

Vtipy pro sedmnáctý týden

Angličan, Skot a Ir pijí pivo. Těší se, jak si smočí rty v lahodném černém moku. Najednou každému z nich přistála na sklenici moucha a uvízla v husté pěně. Angličan své pivo znechuceně odstrčil. Ir jedním prstem mouchu vylovil a pořádně se napil. A Skot vytáhl tu mouchu z piva, podržel ji na sklenici a zařval: „Vyplivni to, ty potvoro! Vyplivni to!”

Hádá se takhle jeden Američan s Čechem, jestli je trabant auto nebo není. Čech se naštve, sedne do tráboše, zabouchne dveře, popojede dopředu, popojede dozadu, udělá pár koleček a pak se teprve rozjede. Amík říká: „Dobře, už ti věřím, je to auto, jezdí to, ale co měly znamenat ty manévry na začátku?" „Ale, přibouchl jsem si do dveří pampelišku, nešla utrhnout, tak jsem ji musel ukroutit."

„Jaké květiny mám koupit své dívce?" „Chceš-li ji hladit, pak růže, chceš-li líbat, narcisy." „Co s ní chci dělat, vím docela přesně. Koupím ji kaktus."

V ruské továrně na šicí stroje odchází pracovnice po čtyřiceti letech do důchodu. Předseda odborové organizace se jí ptá, co by chtěla na odchodnou: "Šicí stroj." "A to sis, soudružko, za ty roky nestačila nakrást součástky?" "Ale nakradla. Ale ať skládám, jak skládám, vždycky je to samopal."

Ivan si kupuje záchod na svou daču. Prodavač mu nabízí Sibiřský typ. Ivan ho rozbalí, uvidí dvě tyčky a ptá se, jak se to používá. "Jednu tyč zarazíte do země a pověsíte kabát. Druhou odháníte vlky."

Blondýnka a brunetka nastoupí na Slovensku do rychlíku. V jednom kupé je úplně prázdno, jenom u okna sedí starý šedovlasý pán s dlouhou bradou. Blondýnka ho upřeně pozoruje a po chvíli se nakloní k brunetce a zašeptá: "Ty, to bude asi Štefan I., král uhorský." Brunetka převrátí oči a odpoví: "Čo ti šibe? Veď ten je už dobrých tisíc rokov po smrti!" Jedou dál a na další zastávce přistoupí chlap, nahlédne do kupé a řekne: "Vitaj Štefan, čo tu robíš - veď teba som už dobrých tisíc rokov nevidel!" Blondýnka se otočí k brunetce a vítězoslavně prohlásí: "No vidíš, a potom ktorej z nás tu šibe?"

Baví se dvě blondýny: „Tak jsem zase byla na jaterních testech." „A jsou tam těžké otázky?"

Blondýnka si dělala pilotní licenci na vrtulník. Posadili ji do takového toho malého otevřeného stroje, který se používal v armádě a známe ho všichni z M.A.S.H. - dražší stroje nikdy na první lety nováčkům nikdo nedá. Děvenka to byla šikovná a všechno šlo jako po másle. Zvládla perfektně otáčení, stoupání, klesání i vodorovný let a tak jí řídící věž povolila desetiminutovou vyhlídkovou trasu. Ke zděšení všech přítomných se najednou z ničeho nic malá tečka na obloze začala prudce blížit k zemi. Vrtulník spadl do rybníka, blondýnka doplavala v mírném šoku ke břehu, kde ji vytáhli, nalili do ní něco whisky a ptají se: „Co se stalo?" „Já nevím, všechno šlo skvěle, ale začala mi být zima a tak jsem vypnula ten velký větrák."

V jednom krámku se zeleninou na malém městě se pořád poflakoval pomocník prodavače - na první pohled prostoduchý chlapec. Dokonce tak prostoduchý, že ostatní chlapci z ulice si z něj pořád dělají legraci. Vždycky mu dávají vybrat mezi deseťákem a čtvrťákem a on si vždycky vezme deseťák, kluci říkají, že proto, že je větší. Zelinář si toho jednou všiml, vzal si chlapce stranou a povídá: "Podívej, hochu, oni si z tebe dělají legraci. Myslí si, že nevíš, že čtvrťák má větší hodnotu. Proč si vždycky bereš deseťák? Jen proto, že je větší?" "No, kdybych si vzal čtvrťák, přestali by to dělat."

,,Mami, když je manželem kočky kocour, kachny kačer, tak to je manželem slepice slepec?'

Chlapec volá přes plot na sousedku: „Paní, prosím vás, můžete mi podat můj šíp?" „Ale jistě, chlapče," odpovídá paní, „kdepak je?" „Vaše kočka ho má v zádech."

Jdou spolu dvě holčičky do parku. Jedna si jde hrát na písek a druhou zastaví starší pán a říká: "Holčičko, když ti dám bonbónek, můžu ti pohladit vlásky?" "Tak jo", odvětí holčička. "A když ti dám další, můžu ti pohladit ručičku?" "Tak jo. " "A když ti dám další, můžu ti pohladit nožičku?" Holčička se otočí na kamarádku a říká: "Ty vole, ten než mě ošuká, tak budu mít cukrovku ....!"

"Proč jste při lovu vystřelil na svého kolegu?" "Pokládal jsem ho za srnu." "A kdy jste zjistil svůj omyl?" "Když srna vystřelila na mě."

Láďa, bezdomovec, přijde na úřad práce a žádá tam o nějakou práci. Tam sedí dva chlápci a jeden na to: "Láďo, my bychom ti hrozně rádi nějakou práci dali, ale máš smůlu, nic nemáme." Láďa se nevzdává a říká: "Chlapi, ale já se znám s Havlem." Oni: "To ti tak žerem." Tak Láďa vezme telefon, vytočí Pražský Hrad, tam to vezme Havel, pokecaj, takový ty fráze, jako, jak se má Dáša, nebo, tak co kdy zase zajdeme na hrba. Ti dva jako že no a co, Havla u nás zná každej. Nereagujou. Láďa: "Chlapi, ale já se znám i s Billem Clintonem." Zase vytočí Bílý dům. Zase pokecaj (Jak se má Hillary,...). No a zas nic, ti dva nereagujou. "Láďo, práci nedostaneš." Tak Láďa: "Chlapi, ale já se znám i s papežem." Tak vezmou dodávku, dojedou do Vatikánu, tam papež zrovna slouží mši, plný kostel lidí. Láďa se pustí nahoru k oltáři, už zdálky volá: "Nazdar Karle !" Papež ho uvidí, roztáhne ruce, objímají se, pokecaj, jak to jde a jak se má Bůh, ...atd. Láďa se vrátí zpátky, tam stojí ti dva chlapi, úplně vodvařený, dolní čelisti spadlý až na hrudník, voči vykulený. Láďa na ně kouká: "To jste tak hotový z toho, že se znám s papežem?" "Ne to ne, ale před chvilkou tudy šli dva Japonci, a ten jeden se ptal: "Co je to za kreténa, co támhle stojí vedle Ládi?"

Na dědině hlásí místní rozhlas:
"Haló, haló! Dnes budeme v kulturním středisku promítat švédský pornografický film 'Dala baba vojákovi'...pardón, pardón...není to švédský ale sovětský, ne pornografický ale panoramatický a ne 'Dala baba vojakovi' ale 'Balada o vojákovi'! Děkuji!"

Žebrák postával na ulici a v každé ruce držel jeden klobouk. Jeden kolemjdoucí mu do jednoho klobouku hodil bůra a zvědavě se ptá:
"Hele, proč držíš v každé ruce jeden klobouk?"
Žebrák odvětil věcným tónem:
"Obchody jdou poslední dobou dobře, tak jsem se rozhodl otevřít novou pobočku."

Za prchajícím člověkem běžel ozbrojenec a volal na Sokrata:
"Zadrž ho, je to vrah!"
Sokrates se však ani nehnul a pronásledovaný utekl. Ozbrojenec doběhl k filosofovi a zlostně se ho ptal:
"Proč jsi toho vraha nezadržel?"
"Vrah? Co tím myslíš?" odpověděl mu Sokrates.
"To je otázka? Vrah je přece člověk, který zabíjí."
"Tedy řezník?"
"Nesmysl, myslím člověka, který usmrtí jiného člověka."
"Aha, voják."
"Ne, myslím takového, který usmrtí člověka v době míru."
"Už rozumím, myslíš kata."
"U všech rohatých! Myslím člověka, který zabije druhého člověka v jeho domě!"
"Ale proč jsi to hned neřekl, že jde o lékaře?"

Vyrazili takhle John a Joe prérií na západ. Večer dorazili k nějaké osadě, zarazili před saloonem, a že tam přespí. Když vedli koně do stáje, John se najednou zarazil a povídá:
"Hele, Joe, jak my si zítra ty koně poznáme?"
"Hmmm, počkej, mám nápad. Ja tomu svýmu koni uříznu nohu, takže ráno bude jasný, že ten trojnohej je můj."
Tak Joe svýmu koni uříz nohu, šli spát, ráno si Joe vzal trojnohýho koně a John čtyřnohýho. Vyrazili na cestu a po chvíli John volá na Joea:
"Hele, Joe, počkej. Ten tvůj kůň běhá na těch třech nohou rychlejš, to nejde, abys na mě čekal, já tomu svýmu taky uříznu nohu."
Tak John taky uříznul svýmu koni nohu a v pohodě na trojnohejch koních dojeli k večeru do další osady. Jenže zase vyvstal problém, jak si poznat koně. No, Joe tomu svýmu zase uřízl nohu, ráno si je zase poznali, ale zase ten Joeův jel rychlejš a John tomu svýmu taky uřízl nohu. Takhle to šlo i další den, až Joe večer ve stáji chvíli přemýšlel s pilou v ruce u svého jednonohého koně a pak pravil:
"Hele, Johne, já už tomu svýmu koni žádnou nohu uříznout nemůžu, on by potom přeci nemoh vůbec běhat."
John se zamyslel a pak najednou radostně vyhrkl:
"Já už to mám. Ten tvůj je černej a ten můj bílej!"

Ukradnou dva lupiči sajdkáru. Ten, co řídí, říká tomu druhému:
"Kdyby jeli policajti, tak zakukej!"
A tak jedou. Za chvíli se z bočního vozíku ozve:
"Ku ku ku ku..."
Ten, co řídí, rapidně zvýší rychlost. Po chvíli zas:
"Ku ku ku ku ku..."
Zase přidají. Řítí se jak šílenci. Ale pak zas:
"Ku ku ku..."
Lupič, co řídí, z toho vymáčkne absolutní maximum. Jedou jak namydlený blesk. Načež ten vedle zařve:
"Ku ku ku ku..."
Lupič, co řídí, se nasere, a ptá se:
"Tak co je furt, do pr*ele, vždyť jsme jim už davno museli ujet!"
A ten vedle na vozíku zaječí:
"Ku ku.. kurva, ta sajdkára nemá dno!!"

Na jedné obchodní lodi za války kapitán říká poručíkovi:
"Dojdi do podpalubí a řekni chlapům, že se balíme a vypadnem, míří na nás torpédo a za minutu je tady!"
Poručík jde do podpalubí a říká chlapům:
"Vsaďte se, že když ho vytáhnu a bacím s ním o stůl, tak se loď potopí."
Oni nevěří a tak ho vytáhne a třískne s ním o stůl. Loď se roztříští a když tak plavou v moři plném trosek, kapitán řve na poručíka:
"Sakra, co jste v tom podpalubí provedli? To torpédo nás minulo."

Další dávka vtipů

Šéf přijímá nového prodavače, s tím, že jej vezme na zkušební dobu, aby viděl, jak se osvědčí. Po zavírací hodině si jej zavolá do kanceláře.

„Tak kolik jste dnes měl zákazníků?"

„Jednoho, šéfe."

„Cože!? Jednoho? Naši prodavači udělají průměrně šedesát až sedmdesát zákazníků denně! Co jste celý den dělal!? A kolik jste vlastně utržil?"

"Tři sta osmdesát tisíc dolarů."

Šéf zalapal po dechu.

"Tři sta osmdesát tisíc? Proboha, co jste prodal?"

"No, první jsem prodal malinký háček na ryby. Pak jsem zákazníka přesvědčil, že by si mohl vzít ještě i střední a velký háček. Pak jsem ho přesvědčil, že by si měl vzít i nějaký vlasec a k němu jsem mu prodal tři pruty - malý, střední a veliký. Dal jsem se s ním do řeči, zeptal jsem se, kde bude rybařit. Povídal, že na mysu, dvacet mil na sever. Tak jsem mu prodal ještě pořádnou větrovku, nepromokavé kalhoty a gumáky, protože tam dost fouká. Přesvědčil jsem ho, že na pobřeží neberou, tak jsme šli vybrat motorový člun. Pak jsem se ho zeptal, co má za auto a vylezlo z něj, že dost malé, člun by na něm nemohl odvézt. Tak jsem mu prodal ještě přívěs."

"A tohle všechno jste prodal člověku, který si přišel koupit jediný háček na ryby!?"

"Ne. On původně přišel koupit vložky pro svoji ženu. Tak jsem mu navrhnul, že když si teda o víkendu nezašuká, že by si mohl zajít aspoň na ryby."

Veronika a Michal jsou oba pacienti v blázinci.
Jednoho dne se procházejí okolo bazénu a vtom Michal náhle skočí do vody. Potopí se jako kámen a nevyplave. Veronika okamžitě skočí za ním, aby ho zachránila. Ponoří se na dno a Michala vytáhne ven.
Když se o tomto hrdinském činu dozví ředitel, okamžitě dá příkaz propustit Veroniku z ústavu, protože poznal, že je duševně naprosto stabilní a příčetná.
Jde tedy k ní, aby jí sdělil velkou novinu:
"Veroniko, mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Nejprve dobrá zpráva, a sice můžeš opustit ústav, neboť jsi byla schopna zachránit jinému pacientovi život. Myslím tedy, že jsi opět mentálně v pořádku.
Špatná zpráva je ta, že Michal, kterého jsi zachránila, se krátce poté oběsil v koupelněna na pásku z kalhot. Je mi to líto, je mrtev."
Veronika se na něho krátce podívá a prohlásí:
"On nespáchal sebevraždu, já ho tam pověsila, aby uschnul."

Psychiatr sedí u sebe v ordinaci. Pacienti nechodí, nikdo nevolá. Zkrátka nuda. V tom se otevřou dveře a do nich vleze po čtyřech muž s drátem mezi zuby, v rukou má zvláštní předměty a ještě za sebou po chodbě něco táhne.
Doktor na něj:
"Óóó, kdopak se nám to plazí na návštěvu? Není to snad maličký hádek? Tak se doplaz a vítej, malý hádku, doktor ti pomůže."
Osoba na čtyřech však zakroutí nesouhlasně hlavou.
"Ááá, tak ty jsi tedy malá želvička, která se sem vleče na slovíčko?"
Osoba na čtyřech opět nesouhlasně zakroutí hlavou.
"Tak kdopak tedy jsi? Že by snad malý červíček?"
Muž pustí z pusy drát a povídá:
"Jděte do prdele, doktore. Já jsem váš informatik a natahuju vám tu síťový kabel."

Odchází chlap z nočního klubu a holka na něj volá z okna:
Máš vůbec potvrzení, že nemáš AIDS?
Mám!
Tak ho zahoď!

Minulý týden jsme šli s manželkou do postele. Začali jsme se pod dekou navzájem dotýkat a hladit. Už jsem byl pěkně nadržený a myslel jsem si, že je to oboustranné a že je to jednoznačně nasměrované na sex.
Ale přesně v tu chvíli mi manželka povídá:
"Poslouchej, já teď nemám žádnou chuť na sex, mám chuť jenom na to, abys mě pořádně objal, jasný?"
Řekl jsem: "Coooooo???"
Na to mi odpověděla kouzelnými slovíčky:
"Ty neumíš prostě a jednoduše zacházet s emocionálními požadavky ženy!"
Tak jsem to vzdal... tuhle noc jsem musel usnout bez sexu.
Následující den jsme šli s manželkou do nákupního střediska chodit po krámech. Díval jsem se na ni, jak si zkouší troje nádherné, ale drahé šaty. Protože se nemohla rozhodnout, řekl jsem jí, ať si vezme všechny. Nevěřila vlastním uším a motivovaná mým plným porozuměním hned kula železo,dokud bylo žhavé.
"Miláčku, ale k takovým šatům nutně potřebuji i nové boty. Vím, jaké by se mi hodily, ale stojí dva a půl tisíce." Řekl jsem jí, že má absolutní pravdu, a ať si je samozřejmě vezme.
Pak jsme šli kolem klenotnictví. Vrazila mi šaty a boty do ruky a zmizela uvnitř. Vyšla s nádherným náramkem posázeným diamanty. Souhlasil jsem a pochválil jí její vytříbený vkus. Kdybyste ji viděli! Byla nadšená..., na vrcholu blaha. Nejspíš si myslela, že jsem se asi zbláznil, ale v tom momentě jí to bylo v podstatě jedno. Myslím, že jsem jí mým souhlasem totálně naboural její filozofické schéma. Byla už jak v extázi a snad i sexuálně vzrušená. Lidičky, výraz jejího obličeje byl neuvěřitelný, to byste museli vidět!
A v tom okamžiku mi svým nejmilejším úsměvem povídá:
"Už jsem spokojená, teď můžeme jít k pokladně."
Byla to makačka nezačít se smát, když jsem jí odpověděl:
"Ne, ne, drahoušku. Myslím, že momentálně nemám žádnou chuť na to, abych tyhlety všechny věci kupoval."
Zbledla jako křída a snad ještě trochu víc, když jsem dodal:
"Mám chuť jenom na to, abys mě pořádně objala."
A když začala prskat vzteky, přišel můj poslední mistrovský kousek:
"Ty neumíš prostě a jednoduše zacházet s finančními možnostmi muže!"
Myslím, že tak do roku 2013 nebudu mít žádný sex...
A proto - nezašel by někdo se mnou na pivo???

Vtipy

Položili jsme v několika zemích následující otázku:
"Prosím vás, jaký je váš názor na nedostatek jídla v jiných částech světa?"
Výsledek byl katastrofální:
V Africe nikdo nevěděl, co je to "jídlo".
V západní Evropě nikdo nevěděl, co je to "nedostatek".
Ve východní Evropě nikdo nevěděl, co je to "váš názor".
V Jižní Americe nevěděli, co je to "prosím vás".
V USA zase nevěděli, co je to "v jiných částech světa".

Zkouška z teoretické fyziky
"Tak, pane kandidate," říká profesor, "jedete autobusem a je tam strašné vedro. Co uděláte?" "Otevřu okno."
"Výborně! A jak to změní aerodynamické podmínky jízdy autobusu?"
"He?"
"Aha. Tak se potkáme znova na podzim. Další!"
Vstoupí další kandidát.
"Tak, pane kandidate," říká profesor, "jedete autobusem a je tam strašný vedro. Co uděláte?" "Otevřu okno."
"Výborně! A jak to změní aerodynamické podmínky jízdy autobusu?"
"He?"
"Aha. Tak se potkáme znova na podzim. Další!"
A takhle to jede, devět kandidátů vyletí, až přijde desátý - a to je desátá, protože to je slečna. "Tak, slečno kandidátko, jedete autobusem a je tam strašné vedro. Co uděláte?"
"Odložím halenku."
"Ale ono je tam opravdu hrozné vedro."
"Tak odložím sukni."
"Ale je tam horko, že se tam nedá dýchat!"
"Tak si odložím podprsenku."
"Jo, ale je tam vedro k zalknutí, úplně nesnesitelné!"
"Tak si sundám kalhotky, ale to okno neotevřu, i kdybyste se posral."

Jedna střední ekonomická škola v Litomyšli se potýkala s velmi unikátním problémem.
Mnoho dívek začalo používat novou rtěnku a chodilo si malovat ústa na WC.
To bylo v pořádku, ale po nanesení rtěnky přitiskávaly dívky ústa na zrcadla, nechávajíce tak na něm desítky otisků rtů.
Nakonec se ředitelka školy, paní Ing. J.N., odhodlala s tím něco udělat.
Svolala postupně všechny dívky na školní záchodky ve 2. patře a setkala se tam s nimi i s panem školníkem a uklízečkou. Vysvětlila jim, že jejich rtěnkové otisky způsobují při uklízení velké trápení, neboť pak se musí každý večer zrcadlo náročně čistit.
Aby názorně demonstrovala, jak náročné je ono čištění, požádala pana školníka, aby s asistencí paní uklízečky jedno zrcadlo umyli tak, jak to dělají každý večer. Školník vzal houbu na dlouhé násadě, namočil ji v záchodové míse a setřel s ní zrcadlo.
Od té doby se na zrcadle neobjevil jediný otisk rtu.
Někteří učitelé učí, ale jen někdo je učitel...

Je jedno království a v něm žije pan král se svojí dcerou. Jednoho dne si řekne, že už je dost stará, a dá vyhlásit, že kdo si pro princeznu přijede, dostane ji a půlku království. Jelikož je princezna docela kost, sjíždějí se nápadníci z celého světa. Princezna jde s každým do parku, ale vrací se vždycky sama. Královské stáje už jsou plné koní bez pánů, pánská populace v okolí je značně prořídlá, nápadník se ukazuje už jen tak jednou nebo dvakrát do týdne a král začíná mít strach, aby mu dcera moc nezestárla.
Jednou takhle přijede, kdo jiný, no Honza, samozřejmě. Jde s princeznou do parku. Uprostřed parku je rybníček plný krokodýlů. Princezna si stáhne z ruky prsten, hodí ho mezi potvory a říká:
"Vyndej ho."
Honza, prostý chlapec z vesnice, nepřemýšlí, reflexivně sáhne dolů a rozepne poklopec...
Princezna říká:
"No vidíš, a všichni ti blbci tam skákali."

Tři podnikatelé, jeden z Itálie, další z Austrálie a třetí z Vietnamu byli vyzváni, aby předložili návrhy na opravu plotu okolo budovy parlamentu. Přišli tedy za parlamentním úředníkem, aby plot prozkoumali a poté předložili své návrhy.
Australský stavitel vzal pásmo, změřil celé ohrazení, načrtl si vše na papír a udělal pár výpočtů. Pak řekl: "Mohu tu práci odvést za 900 dolarů - 400 za materiál, 400 pro dělníky a 100 jako profit pro firmu."
Vietnamský podnikatel udělal ta samá měření i náčrty a prohlásil: "Práci pro vás udělám za 700 dolarů - 300 za materiál, 300 za práci a 100 jako odměnu pro mě."
Italský stavitel se neobtěžoval měřením ani nákresy, rovnou šel za úředníkem a zašeptal mu do ucha: "2700 dolarů."
Úředník se zhrozil: "Když jste nic neměřil, ani nepočítal, jak jste mohl dojít k tak vysoké sumě?"
"Snadno," šeptal dál podnikatel, "tisíc dolarů pro vás, tisíc pro mě a za těch sedm stovek si na tu práci najmeme tady toho Vietnamce."

Policajti majú matematiku. Učiteľ - policajt vraví:
"5 mínus 7 plus dva sa rovná nule. Je to niekomu nejasné?"
Všetci ticho. Po hodine však za ním príde jeden policajt a vraví, že by to potreboval ešte raz vysvetliť.
Učiteľ - policajt mu povie:
"No, predstav si, že v autobuse cestuje 5 ľudí. Na zastávke 7 ludí vystúpi. A teraz pozór: Koľko ľudí musí nastúpiť, aby bol autobus prázdny?"

Ženatí muži jdou na ryby. Po hodině je slyšet následující rozhovor:
První muž říká:
"Vy si nedovedete představit, co já měl za potíže, abych mohl jít na ryby! Musel jsem manželce slíbit, že příští týden natřu celý barák."
Druhý se připojí:
"No a co… Já musel slíbit, že udělám bazén - a ještě se skleněnou střechou, aby na dámu nepršelo, když si plave."
Třetí si povzdychne:
"Na co si stěžujete?… Já musel slíbit, že namontuju celou novou kuchyni se všemi elektrickými přístroji."
Jen čtvrtý rybář podezřele mlčí, a tak se ho zeptají:
"Na a co ty?… Neřekl jsi ani slovo o nějakých slibech za tenhle víkend! Chceš snad říct, že jsi nemusel nic slíbit?!"
Rybář chvíli mlčí a pak odpoví:
"Já jsem nařídil budík na půl šestou a když dozvonil, tak jsem manželce šeptnul do ucha: Na ryby, nebo sex? No a ona jen zasyčela: Vem si teplý prádlo!!!"

15. dubna 2012 – 100 let od potopení Titanicu

Potopení Titanicu, to byla obrovská tragédie a není zrovna příjemné si to přípomínat. Nicméně připomínat si takové události je potřeba. Tak jako se každý z nás učí ze svých chyb, stejně tak se učí i lidstvo a Titanic byla opravdu velká tragédie.

Podle mě největší chybou byla arogance. Víra v to, že my lidé už jsem tak schopní a mocní, že dokážeme překonat všechno na světě, třeba i oceán. Nabubřelá víra v to, že jsme vyrobili nepotopitelnou loď. Ale taky je tu přirozená lidská snaha překonávat už dosažené hranice, dělat věci lepší, větší, rychlejší, výkonnější.

Když překonáváte hranice – svoje nebo celého lidstva – nutně riskujete. Opouštíte prostor, kde to znáte, kde si jste jisti a vydáváte se někam, kde se může stát cokoliv, kde už se nemůžete spolehnout na věci, které umíte.

Arogance je blbá vlastnost, protože vám brání vidět věci takové, jaké jsou. Arogantní lidé snadno přehlédnou závažné informace, protože jim nevěří nebo je nepovažují za důležité. Ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád. Kdo si příliš věří a neporadí se s ostatními, ten je odsouzen k tomu rozbít si ústa. Druhým extrémem je nedostatek sebevědomí, kdy se člověk raději pro jistotu na všechno ptá a všechno si ověřuje. Sice si asi nenabijete tak snadno, ale taky nic nedokážete. Budete se pohybovat jen v mezích, které vám vyměří ti ostatní. Na průměrný život to stačit může, pokud máte nějaké větší ambice, tak to už nejspíš bude málo.

Tu snahu soutěžit, s ostatními nebo sám se sebou, dosahovat nových a nových úspěchů, být stále lepší, výkonnější, rychlejší, silnější, chytřejší nebo efektivnější, tu máme zarostlou hluboko pod kůží. 

Poslední zápas Pepika Hnátka

Tak jsme zas jednou vyrazili do kina. Můj partner – naprostý odpůrce sportu a podobných aktivit – si oblíbil seriál Okresní přebor. Nejspíš znáte příběhy vesnického fotbalového klubu Slavoj Houslice. Ryze české prostředí, zajímalo by mě, jestli i v jiných zemích existuje něco podobného. Nejspíš ano. Prostředí malé obce – venice nebo městečka – má svá specifika, hlavně je to jistá izolovanost a zaměřenost dovnitř. Nebo možná spíš takový pocit ohraničenosti. Když bydlíte v Praze nebo v Ústí, tak hranice města daleko přesahují oblast, ve které se běžně pohybujete. Na vesnici je to jiné. Oblast vašeho života a hranice obce jsou skoro stejné. Takže tu hranici ostřeji vnímáte a možná cítíte i o trochu větší příslušnost ke své obci.

Ale zpět k tomu filmu. Kino bylo plné. Jak by taky ne, když seriál byl oblíbený a diváci tak vlastně byli "předpřipravení" na další osudy svých hrdinů. Zvlášť ten veterinář – na jméno si teď nemůžu vzpomenout – to je úžasná figurka, ten vyvolal možná nejvíc smíchu. Spousta lidí taky asi oceňuje Luďka Sobotu, který se tady ukazuje ve zcela neobvyklé roli, nedělá žádné šaškárny, není za blbce, naopak dalo by se říct, že je tam za inteligenta. V téhle roli se mi líbí daleko víc, než v těch komediálních, do kterých byl zaškatulkovaný dřív.   

Zaujal mě i ten příběh. V seriálu se jméno Hnátek objevilo mockrát, takže nebylo tak neobvyklé, když se tvůrci vlastně vrátili v historii a udělali film, který by logicky měl seriálu předcházet. Nevím, jestli to byl záměr od počátku, nebo na to přišli až na ákladě úspěchu toho seriálu, ale rozhodně to byl nápad dobrý.

Příběh toho Pepy Hnátka byl taky zajímavý. Všichni jsme věděli, že asi zřejmě někde v průběhu filmu zemře. Jen jsme nevěděli, kdy a jak, takže to nás udržovalo v napětí. Dokonce i ten vadný železniční přejezd, kde – jak všichni místní věděli – byla světla přehozená, se nakonec ukázal být něčím víc, než jen vtipnou kuriozitkou.

Napadlo mě srovnání s americkými romatickými komediemi (jmenovat nemusím, ony jsou všechny na jedno brdo). V americké romantické komedii je děj dost předvídatelný. Někde na začátku se objeví on a ona, většinou není těžké poznat, kdo to je, protože je hrají hvězdy nejzvučnějších jmen. Obvykle ještě neví, že jsou si souzeni, ale zjistí to v průběhu filmu, když se vyrovnávají s různými protivenstvími. Končí to romanticky tím, že se najdou ti praví a konečně pochopí, že k sobě patří. A to vše v prostředí, kde se vůbec nebo skoro vůbec nevyskytují lidé tlustí, oškliví, s křivými zuby, pleší nebo invalidní (dnes je korektní říkat zdravotně znevýhodnění).  

Lokální měna v Řecku

Na internetu se objevila zpráva o tom, že v Řecku si lidé vytvořili alternativní místní měnua používají ji místo eura. K tématu se pod článkem strhla diskuze, která byla (když pominu obvyklé nadávání na politiky) hodně o tom, že to není řešení, že to nemůže fungovat, že to problém Řecka/Evropy/zeměkoule nevyřeší. Většina diskutujících krok zoufalých Řeků odsuzovala jako neefektivní, ale s tím já nesouhlasím.

Ti lidé se v první řadě přestali spoléhat na pomoc shora a vzali věci do vlastních rukou. Každý z nich má něco, co ti druzí potřebují, někdo loví ryby, jiný učí děti nebo spravuje boty. Jenže když je mezi lidmi málo peněz, tak si vaše – byť poctivé, potřebné a kvalitní – služby může málokdo dovolit. A následně si vy nemůžete dovolit kupovat od ostatních, protože na to nemáte. Takový systém brání lidem jak pracovat, tak spotřebovávat. Obojí je potřeba k tomu, aby společnost lidí fungovala.

Peníze jsou úžasný vynález, který nám umožnil směňovat mezi sebou produkty a služby daleko efektivněji, než by tomu bylo bez nich. Peníze se dokonce staly hodnotou samy o sobě – kdo jich má nebo vydělává hodně, je chápán jako úspěšnější než ten, kdo jich má nedostatek. Když mají lidé málo peněz, co se stane? V lepším případě omezí nakupování (v tom horším se začnou zadlužovat). Když omezíte nakupování, ovlivníte tím i obchodníky ve svém okolí – méně vydělají. Takže i oni si pak nemohou dovolit nakoupit tolik.

Představuju si situaci v Řecku trochu podobnou té naší, jen asi více vyhrocenou: spousta lidí je bez práce, i když by pracovat mohli a chtěli. Pracovních míst je nedostatek. Není pravda, že kdo chce, práci si najde. Na každé volné pracovní místo na úřadech práce připadá třicet i více uchazečů. Jít na pracovní pohovor je jako účastnit se závodu s desítkami nebo dokonce stovkami dalšími lidí. Jeden nebo hrstka z nich práci dostane, ostatní odchází s pocitem dalšího selhání. Před deseti lety se dalo říct, že řada nezaměstnaných si za svou situaci nějak může sama. Dneska je mezi nimi spousta lidí, kteří práci zoufale potřebují a chtějí, ale místo pro ně není.

Takže se lidé v Řecku dohodli, že si budou to, co jsou schopni poskytnout, směňovat sami mezi sebou. Vymysleli si k tomu svoji měnu, aby mohli nějak vyčíslit hodnotu poskytovaných služeb a produktů. Proč svoji měnu? Možná proto, že když je měna vázaná jen na určitý region nebo skupinu lidí, nedá se tak snadno vytvářet zisk a odvádět někam jinam (třeba do daňových rájů nebo na zahraniční konta vysoce postavených). Nedá se ani dost dobře investovat a hromadit. Jediné, co s takto získanými prostředky můžete udělat, je za něco je vyměnit. Tak to uděláte. Ten systém je postavený na tom, že si lidé navzájem vyměňují, co potřebují. A protože se stále jedná o poměrně malou skupinu lidí nebo malý region, je to přehledné a snadno uvidíte, když se někdo pokouší šidit, nabízet mizernou kvalitu, obcházet pravidla, získávat neoprávněné výhody nebo odvádět zisky někam mimo systém.

V té výše zmíněné internetové diskuzi bylo častou námitkou, že to není samospasitelné, že to nemůže Řecko vytáhnout z problémů. Ale těm zoufalým lidem nejspíš nešlo o záchranu celého Řecka. Hledali řešení, které pomůže jim samotným. Vzali věci do vlastních rukou a udělali dobře. Určitě to neznamená, že už by tam eura vůbec nepoužívali.

Pro mě to signalizuje i určitý trend nebo východisko pro řešení podobných situací na lokální úrovni. Ona je to totiž vlastně sousedská výpomoc povýšená na vyšší úroveň. Na vesnicích to existuje stále, ve městech v menší míře také – lidé si navzájem pomáhají a podvědomě sledují, jestli je vyměňovaná pomoc v rovnováze. Jestli od toho druhého dostávají přibližně tolik, kolik mu poskytují. Ten, kdo má tendenci jen brát a nedávat nic nazpátek, ten bývá s podobné pomoci vyloučen, protože se lidé nechtějí nechávat využívat. Naopak ten, kdo dává příliš (a takových lidí taky není málo), ten se vystavuje nebezpečí zneužití těmi chamtivějšími a vyčůranějšími. Nejlépe to funguje právě tehdy, když jsou věci v rovnováze, kdy máte pocit, že dostáváte zpět zhruba tolik, kolik dáváte. Nemusí to být nezbytně nutně v penězích, někdy člověk dává svůj čas nebo peníze na dobrý účel (charita a podobně) a stačí mu jako odměna pocit, že přispěl k dobré věci.

Problém se sousedskou výpomocí je v tom, že při větším počtu zúčastněných je nepřehledná. Pak může pomoci právě jistý druh měny, který si lidé vytvoří a kterou pak vyjadřují hodnotu poskytnutých a přijatých užitků. Omezenost té lokální měny je jen zdánlivá nevýhoda. Naopak díky ní je její funkce omezená právě jen na směnu.

Podobné systémy se objevily i jinde ve světě i u nás. Obvykle se používá zkratka LETS. Před časem jsem se na jeden takový pražský systém ptala a bylo mi řečeno, že to sice začalo dobře, ale pak si lidé začali pomáhat přímo, bez toho, aby využívaly té měny a že se to změnilo spíš v pomoc na přátelské bázi.

S těmito systémy je spojeno ještě jedno téma a to jsou daně. Když si budete se sousedkou navzájem hlídat děti, tak se samozřejmě žádnými daněmi zabývat nemusíte. Jenže když se kadeřnice a švadlena, obě s vlastní živností budou navzájem vyměňovat svoje služby, tak je to vlastně krácení daní. Správně by i z takto poskytovaných služeb měly být daně zaplaceny. Když tedy pominu, že krácení daní je skoro národní sport a že stát je snad ten nejhorší hospodář, kterému můžete svoje peníze svěřit. O tom, jak se přerozdělují peníze vybrané na daních, o tom máme signály ze televize, novin a internetu pomalu každý den. Když vidím, jak se námi zvolení političtí zástupci starají o naše záležitosti a jaká rozhodnutí dělají, nutí mě to přemýšlet nad tím, jak se co nejméně spoléhat na pomoc od státu. Stát reprezentují lidé, kteří podle mě hájí mnohem více zájmy svoje, než těch občanů, kteří je volili. Co od nich můžeme čekat?