Jsem v Praze a potřebuju jet domů. Zvolila jsem autobus v 15,50 a prozíravě jsem zakoupila v předprodeji místenku, protože tuším, že tím autobusem bude chtít jet spousta dalších lidí. Není mi líto pár korun navíc, když vím, že si v autobuse sednu. Dělám to tak od té doby, kdy jsem narazila na autobus, který byl plný místenek, volná zůstala jsem dvě místa. Vyděsila mě představa, že bych taky mohla dvě hodiny stát.
Ještě jsem si koupila čaj, ale protože byl horký, tak jsem ho nestihla dopít. Nedá se nic dělat, zbytek čaje jsem vylila a kelímek rychle házím do koše. V té rychlosti jsem si neuvědomila, že mám v ruce i místenku a ta letěla do koše také!
Představa lovení čehokoliv v koši je odporná, ale platit znova za lístek se mi taky nechce. Nikdo mě tu nezná, tak co? Ouha, koš je vysoký, skoro prázdný, místenka leží na dně a já tam nedosáhnu, ani když se opravdu snažím. Přitom na mě pobaveně kouká řidič autobusu. Z potíží mě vytrhne vedle stojící mladík, kterému se povede ten důležitý papír vytáhnout. Takže nastupuju a v duchu počítám, za jak dlouho budu doma. Jenže nebylo všem dobrodružstvím konec.
Ještě jsme ani neopustili Prahu, když nás ke kraji vytlačil nějaký jiný autobus. Náš řidič musel uhnout a přibrzdit, ale auto za námi už to nestihlo a nabouralo do nás čumákem. Oba řidiči vystoupili a jali se řešit situaci. Brzy se k nim přidal policajt a my jen z autobusu koukali, co se děje. Největší starost byla o to, jestli (a kdy) pojedeme dál. Jeli jsme, sice se skoro hodinovým zpožděním, ale odjeli jsme.
Nakonec jsme na tom nebyli tak nejhůř. Našemu řidiči bylo určitě hůř, o lidech toho nabořeného auta ani nemluvě.
Jsem nepoučitelná, další týden jsem se rozhodla jet z Prahy se stejným dopravcem, jen o trochu později. Opět jsem si koupila místenku a pečlivě jsem si ji hlídala, abych ji zase někam nezahodila. S předstihem jsem stála na zastávce a spořádaně čekala na autobus, spolu se mnou asi dvacet nebo třicet dalších lidí. Pak se ozvalo hlášení, že autobus ten a ten byl z důvodu nehody zrušen. Název dopravce, doba odjezdu i stanoviště souhlasili s našim autobusem, ale směr byl jiný, což jsem si hned zkontrolovala na jízdním řádu. Bylo mi divné, proč vypravují z jednoho odjezdového stání dva autobusy najednou, ale co. To přece není moje starost.
Když to vypadalo, že autobus nepřijede, zkusila jsem zavolat té dopravní firmě na telefon, který měli uvedený na webu. Drsný mužský hlas mi sdělil, že o žádné nehodě nic neví a že jede právě do Brna. Evidentně jsem se dovolala na řidiče jiného autobusu.
Pak jsem se šli zeptat na informace. A tam nám sdělili, že jo, že to je ten náš spoj.
V té chvíli jsem se na všechny autobusy naštvala a rozhodla jsem se jít na vlak. Jede déle, je dražší a musím přestupovat, ale je to pohodlnější a v pátek večer už se mi fakt nechtělo spoléhat na nejisté autobusy. Naštěstí mi vrátili peníze za místenku.
Sebrala jsem se a vyrazila na Hlavní nádraží. Když jsem si chtěla koupit jízdenku, zjistila jsem, že na moji trasu je jakási sleva, dost výrazná, takže mě cesta vlakem vyšla přibližně o stovku levněji, než obvykle platím.
Ušetřené peníze jsem rozumně investovala, koupila jsem si knížku. To obrovské knihkupectví přímo na Hlavním nádraží mě hrozně lákalo a přece si zasloužím nějak se odměnit za překonané trable.
Teď sedím ve vlaku, na klíně notebook a doufám, že už jsem si svou dávku cestovatelské smůly vybrala a že se dnes přece jen domů dostanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat