Jedna věc se mi
na tomto způsobu myšlení nelíbí: předpokládá protiklad mezi tím, co nás baví a
mezi tím, co dělat musíme. Vpodstatě jde o protiklad práce a zábavy. S tím,
že práce má samozřejmě přednost a zábava musí počkat. Nebylo by ideální, kdyby
nás práce bavila? Kdybychom ji dělali s takovým potěšením, že bychom ji
byli schopni dělat i zadarmo?
Jasně, že by to
bylo nejlepší. Jenomže už ve škole se učíme, že něco dělat musíme, že je to
povinnost a že nijak zvlášť nezáleží na tom, jestli se nám to líbí nebo nelíbí.
Přirozená tendence
člověka je upřednostňovat to příjemné a vyhýbat se tomu nepříjemnému. Malé děti
to tak dělají a nemají s tím žádný problém. Tedy neměly by, kdybychom je
my dospělí nenutili k něčemu jinému.
Jsou věci, u
kterých je to rozumné a normální – slušně jíst, mýt si ruce nebo jít včas spát.
V ostatních věcech necháváme dětem dost velkou svobodu, většinu dne si
hrají, sami si volí, s čím a jak si budou hrát. Přitom se ale také učí. Batolata
nás každý den překvapují nějakou novou dovedností. Přitom je k učení nemusíme
nutit ani je odměňovat jedničkami, sladkostmi nebo penězi. Jejich touha rozumět
světu kolem, snaha naučit se něco nového, pochopit, jak věci fungují, ta je
vrozená. Chce to jen maličkost: dát jim prostor.
Pak přijdou do
školy a věci se změní. Když máte ve třídě dvacet nebo i víc dětí, není možné
dát každému tolik prostoru, jako je tomu v rodině. Učitel musí udržet
kázeň a ještě ty děti něčemu naučit. Objeví se také nová věc: známky a
hodnocení dětí. Už nestačí jen mít radost z toho, jak se mi to nebo ono
povedlo, ještě je taky potřeba získat dobrou známku.
A tak se
přizpůsobíme. Pochopíme, že jsou tady důležitější věci než to, co chceme. I když
máme velkou chuť dočíst si knížku – což je samo o sobě chvályhodné – odložíme ji
a věnujeme se matematice prostě proto, že je hodina matematiky. Na místo
vlastní spontánnosti nastupuje povinnost.
Jako dospělí to
považujeme za normální a přirozené. Nejdřív práce, pak zábava. Důležitou roli
hrají samozřejmě i peníze.
Zcela stranou tu
zůstává jeden nepopiratelný fakt: nejlíp nám jde to, co nás baví a co děláme s chutí.
Takže i práce je kvalitnější, když nás baví. Za co nás vlastně čekáme peníze? Za
odvedené výsledky nebo jako kompenzaci za to, že děláme něco otravného?
Před časem jsem
slyšela zajímavý názor, že bychom si měly úkoly a činnosti vybírat podle toho,
které nás víc baví. Když nás to baví, věnujeme se tomu usilovněji a
soustředěněji, díky tomu máme lepší výsledky. Když se do něčeho nutíme, dá nám
to hodně práce, vynaložíme velkou vůli, přitom výsledky neodpovídají vynaložené
námaze. Dokonce prý bychom měli sledovat „energii“. Dávat přednost tomu, co nám
energii dodává a eliminovat činnosti, které nám ji berou. Místo timemanagementu
(řízení času) provozovat energetický management, tedy všímat si úrovně energie
sami v sobě. Má to svoje racionální jádro. To, co nám dodává energii, bývá
to, co umíme, co děláme lépe než ostatní. A co bychom tedy logicky měli dělat
víc. Činnosti, které nám energii ubírají, to jsou ty často ty, které nám
nejsou, pro které nemáme „buňky“. Tak proč se jim věnovat víc, než je nutné?
Žádné komentáře:
Okomentovat