Proč odkládáme?

Když se mi do něčeho nechce, tak to klidně můžu odložit na později a místo toho dělat něco příjemnějšího. Čas od času to uděláme všichni, ale máme u toho nepříjemný pocit, že to je špatně, že se flákáme nebo že jsme líní.

Přitom jsme rozumní lidé, vzdělaní, poctiví a pracovat považujeme za důležité. Proč tedy věci odkládáme?

Myslím si, že v řadě případů k tomu nějaký důvod je. Možná není na první pohled zřejmý, možná je někde v podvědomí, ale určitě se dá najít nějaká překážka, která nám brání tu danou věc udělat.

Jsem přesvědčená o tom, že problém je někde na emocionální úrovni. Důvodem pro tohle moje přesvědčení je, že tu něco bojuje proti rozumu a velmi často to „něco“ vyhrává. A co je natolik silného, aby to bylo schopno porazit i ty nejlepší rozumové důvody? Emoce. Jsou vývojově starší a díky tomu i mocnější.

Jinak řečeno: když se mi do něčeho nechce, tak to bývá proto, že s tím mám spojené nějaké nepříjemné pocity, kterým se chci podvědomě vyhnout.

Typickou ukázkou je návštěva zubaře. I když nás nečeká nic bolestivého, nikdy to nevíme jistě, takže naše obavy jsou zcela namístě. Vyhýbat se fyzické bolesti je naprosto normální. Takže odkládáme návštěvu zubaře.

Odkládání se často týká i docela banálních věcí. Přistihla jsem se třeba přitom, že odkládám telefonní hovor. Šlo o maličkost, ale mě se do toho strašně moc nechtělo. Proč? Ve srovnání s člověkem, kterému jsem měla volat, jsem se cítila nekompetentní, neznalá, skoro až hloupá. A kdo se chce cítit jako trouba? Nikdo. Jde přitom o subjektivní pocit, ten druhý na tom nemusí nést žádnou vinu. Snad kromě toho, že je v něčem schopný. Dost lidí má problém třeba na úřadech. Úřednice nejsou od přírody zlé, ale každý den se setkávají se stále stejnými vyhláškami, formuláři, nařízeními a připadá jim to jednoduché. A každý den jim tam chodí lidé, kteří ty „jednoduché“ věci nechápou a kteří těm úřednicím můžou připadat jako hloupí. I já si při jednání na úřadech připadám hloupě. Naštěstí se alespoň chovám slušně a tak se slušného chování dostane na oplátku i mě.

Podobné to je u dětí ve škole. Samozřejmě vědí, že by se měly učit a to hlavně ty předměty, které jim nejsou. Ale když vám nejde třeba matika, tak ve vás každá zmínka o tomto předmětu může vyvolat nepříjemný pocit vlastní neschopnosti. Zvlášť když už za sebou máte řadu neúspěšných pokusů ji zvládnout. Pak je dost těžké přinutit se k učení, protože podvědomě pochybujete o tom, že byste to zvládli.

Někdy nemusí být problém v tom, že by mi ta odkládaná činnost byla tak nepříjemná. Někdy jde jen o to, že mě baví to, co právě dělám a nechce se mi ji ukončit. Právě teď píšu článek, což mě baví. Přitom mám před sebou několik úkolů – celkem nenáročných a rychle zvládnutelných, které bych potřebovala udělat.

Když něco odložím, nemusí to znamenat, že nedělám nic.

Prokrastinace může mít i pozitivní stránky. Když nějakou činnost hodně a často odkládáme, může nás to přivést k tomu, že ji přenecháme (třeba i za peníze) někomu jinému a získáme tak víc volného času na to, co dělat chceme a co nám jde nejspíš lépe.