Důvěra nebo krize důvěry

Dnes máme na všechno pravidla. Směrnice, zákony, řády. Ty mají zajistit, že se každý bude na daném místě nebo v dané situaci náležitě a správně chovat. Občas jsou s pravidly spojené i sankce, protože některí lidé se prostě nechtějí chovat tak, jak se po nich chce. Takže je třeba je nějak postrašit. Bu bu bu. A taky kontrolovat - kamerami, ochrankou, kódy a bůhví čím ještě.

Tak trochu to vypadá, jako bychom lidem nevěřili, že budou slušní. Celkem logicky. I když většina lidí pravidla zachovává, vždycky se najde nějaký ten fiškus, který je chce obejít buď ze sportu nebo pro svůj osobní prospěch.

Když žijí lidé na malé obci, třeba na vesnici, kde je na ně vidět, tak si dají pozor, co dělají. Víte, že svým sousedům můžete věřit, protože je znáte dlouho a kdyby byli křiví a nepoctiví, tak by se to o nich vědělo. Malá skupina lidí se dokáže navzájem ohlídat a pak tam může fungovat důvěra jednoho k druhému.

Když žijete ve velkém městě, máte to – jako nepoctivec - jednodušší. Není na vás vidět, takže když provádíte lumpárny, třeba šidíte lidi, tak vám to může procházet dost dlouho. V anonymitě se člověk chová jinak, než mezi známými. Sama cítím, jak jiné je to třeba v Praze, kde mě skoro nikdo nezná a kde jsem pro každého anonymní. Připadám si pak svobodnější, volnější, neřeším, jestli se na mě ten nebo onen mračí, jestli se někomu líbí, co mám na sobě atd. Svědomí mi nedovoluje toho zneužít, ale ten pocit anonymity má něco do sebe. Dává svobodu. Spíš iluzi svobody. Největší překážky má člověk v sobě, takže pokud vám svědomí nebo zábrany některé veci nedovolí udělat, asi je neuděláte nikde.

Připadá mi, že ta spousta pravidel a nařízení je jakousi náhradou za chybějící důvěru. Cítím to třeba při nákupu v supermarketu. Po té spoustě afér s nekvalitními potravinami, s různými náhražkami, aditivy, konzervanty a dalšími přísadami se mi jen těžko věří tomu, že výrobci a prodejci chtějí moje dobro a že můj zájem je pro ně na prvním místě. Podle me je u nich na prvním místě zisk. A tomu podřizují všechno. Takže vyrábí mleté maso, které sice není závadné, ale šikovnou technologií do něj přidají tolik vody a tuku, kolik to jen jde. Do jogurtu přidají želatinu, která tam nepatří, ovoce dají minimum, za to přidají červenou řepu kvůli barvě. Místo cukru dají umělé chemické sladidlo a ještě to prezentují jako zdravě nízkokalorické.A to už vůbec nemluvím o aférách s plesnivým, přebalovaným a jinak závadným jídlem. Ještě, že existují nějaká nařízení ohledně složení potravin, jinak by nám snad prodávali i piliny a mleté kamení.

Přes všechny tyto výhrady mi nezbývá nic jiného, než v supermarketu nakupovat. Nedá se všechno koupit na farmářském trhu nebo od soukromníků.

Příčina je podle mě v tom, že na prvním místě v žebříčku hodnot jsou peníze. Není to u každého, ale u spousty lidí tomu tak je. Když budete mít peníze jako svou nejvyšší hodnotu, je docela možné, že budete hodně vydělávat. Protože tomu všechno ostatní podřídíte. Získáte obdiv lidí se stejnými hodnotami a odsoudí vás ti, kdo myslí a cítí jinak. Nebudou vám věřit.

Co když mojí hlavní hodnotou budou lidé a vztahy k lidem? Pak půjdou peníze stranou, i když se bez nich samozřejme neobejdu. Nedokážu pak pro svůj osobní materiální zisk ošidit člověka jen proto, že to jde a že to možná ani nepozná.

Možná proto je mezi lidmi tolik nedůvěry, obav a podezíravosti. Přitom peníze člověku ke štěstí nestačí. Nikdy jich totiž nebudete mít dost.

Vztahy s lidmi mohou být a často bývají důvodem ke štěstí. Zkuste si vzpomenout na svoje nejštastnější chvíle. Kolik z nich bylo spojeno s lidmi? Nejspíš hodně, možná všechny.

Bez peněz a majetku to ale také nejde. Je třeba najít nějaký rozumný kompromis. Střední cestu. A budovat smysluplné vztahy. Nejen v rodině a s přáteli, tam je to snad samozřejmostí, ale i v práci. Ono se daleko lépe pracuje s člověkem, kterému věříte, o kterém víte, co od něj můžete cekat. Jednak si nemusíte "krýt záda" a máte více energie na samotnou práci. A pak i tím, že důvěryhodný člověk vám vlastně dává najevo respekt. Svým chováním vám ukazuje, že jste důležitější než jeho momentální prospěch, že mu stojíte za to, aby se k vám choval rovně a férově. Naopak nespolehlivý křivák vám dává jasně najevo, že pro něj důležití nejste. Že jste v podstatě jen prostředkem k tomu, aby se dostal k tomu, co chce. A to je urážlivé.

Každý z nás je citlivý na svou vlastní osobu a špatně snášíme, když nás někdo uráží a ponižuje. Jenže to se často děje. Když už ne slovy, tak aspoň svým jednáním dáváme druhým najevo, že máme něco důležitějšího na práci než se zdržovat nějakou ohleduplností a respektem.

Naštěstí spoustě lidí to vadí a chtějí žít takový život, kde budou vztahy s ostatními na prvním místě. Málokdo chce žít v džungli, kde platí právo silnějšího a žije se stylem "urvi, co můžeš". To mě naplňuje optimismem. I když nemůžu změnit celý svet, můžu si vybírat lidi, se kterými chci být. Vybírat si takové, kterým věřím. A také pro ně být důvěryhodným partnerem, aby mi i oni mohli věřit.