Sedím u počítače, mám před sebou
ještě několik hodin nerušené práce v inspirativním prostředí,
chci psát a nenapadá mě téma. Abych se tedy nehodnotila tak
přísně, pár článků už jsem dnes napsala, ale teď mi chybí
nápad na něco dalšího. Taky to znáte? Ten pocit, že ruce chtějí
psát, ale hlavě chybí nápad.
Většinou se snažím mít nějaká
témata připravená, protože nápady chodí v různou dobu a jen
málokdy je to ve chvíli, kdy sedím u počítače připravená ke
psaní. Nejlepší nápady člověk dostává, když se cítí volně
a příjemně, třeba ve sprše, na záchodě, na procházce nebo na
mejdanu. Je dobré si ty nápady psát, jinak je snadno zapomenu.
Jako se to stalo mě. Vím jistě, že jsem za posledních pár dní
měla pár dobrých myšlenek, ze kterých by mohl být pěkný
článek, ale nezaznamenala jsem si je a výsledek je jasný –
prázdná hlava, prázdný papír.
To zapisování nápadů je docela
stará rada, prý to dělají úspěšní spisovatelé. Takový
spisovatelský notýsek je pak zdrojem nápadů tehdy, když v hlavě
je pusto. Dokonce jeden respektovaný skladatel si klidně napsal
hudební motiv na manžetu o košile, když u sebe nic jiného neměl.
Vzala jsem si příklad a vždycky s sebou nosím blok a tužku. A
další mám doma u postele, protože si tam často čtu a občas mě
i u toho něco napadne.
Mám tedy potřebné „technické
prostředky“, ale proč si ty nápady nezapisuju? Odmítám
myšlenku, že mě nic nenapadá. Napadá, vím to. Možná se to
nepíšu z lenosti. Když mám blok v tašce, musím ho vyndat, najít
tužku (už jste zkoušeli něco hledat v dámské kabelce?). Když
jsem venku na ulici nebo zrovna s někým mluvím, tak je to divné.
Vlastně ani nejde tak o lenost, spíš se člověk připadá divný.
Zapisovat si do zápisníku na ulici, to skoro, jako kdybych byla
nějaký bonzák, který sbírá informace a pak je někam nahlásí.
Je zajímaví, u ostatních mi to nevadí a sama u sebe s tím mám
problém.
Napadá mě jedna možnost a to je
využít mobilu. Ťukat do mobilu na ulici, dokonce i za chůze je
naprosto přijatelné, nemám s tím žádný problém. Zkusila jsem
si tam zapisovat poznámky a jde to. Je to trochu pomalé, román by
se tak napsat nedal, ale zachytit prchavý nápad tak, abych ho
později mohla rozpracovat, to jde dobře.
Má to jednu nevýhodu – nemůžu si
kreslit obrázky a náčrtky. Musím vystačit se slovy.
Teď mě napadlo, že se ty nápady
dají do telefonu taky namluvit. Bylo by to rychlejší. Ale pro mě
to není ono. Mám raději psané slovo. I když, kdo ví, baví mě
experimentovat, takže možná i to vyzkouším. Ale raději až budu
někde sama. Nerada bych vypadala jako blázen, který si mluví sám
pro sebe, byť by to bylo s telefonem v ruce.
Další možnost, které využívám,
je otevřít si internet a hledat něco zajímavého tam. To má ale
pro mě jednu nepříjemnou vlastnost – že budu přeskakovat ze
stránky na stránku, stále hledat něco zajímavého, strávím tím
spoustu času a nakonec budu mít načteno spoustu, ale napsaného
nic. A jindy zase náhodou objevím stránku na téma, o kterém bych
taky ráda něco napsala. To samozřejmě neznamená přemílat to
stejné, co že tam autor napsal, ale spíš říci na stejné téma
to svoje a taky třeba nesouhlasit a mít jiný názor. Už jsem se
naučila si tyto stránky ukládat do speciální složky a občas se
k nim vracet.
Žádné komentáře:
Okomentovat