Zpětná vazba znamená, že záhy po
svém činu zjistíte, jaké to má následky a důsledky.
Zpětnou vazbu získávají malé děti
každý den, učí se, že věci padají směrem dolu, že když
budou křičet, tak někdo přijde, když budou házet hračkami,
maminka se rozlobí, když praští kamaráda, tak ten se rozpláče.
Pak ve škole je zpětná vazba hodně ve formě známek. Známky
jsou jednoduché hodnotící kritérium, snadno se s jejich pomocí
děti srovnávají. Jsou ale taky do značné míry nespravedlivé.
Hodnotí dosažené výsledky, ale už ne úsilí, kterého bylo k
jejich dosažení potřeba. Pracovitý trojkař je na tom vlastně
hůř než flákající se jedničkář. Přitom pracovitost obvykle
považujeme za dobrou a žádoucí vlastnost, kterou je třeba
rozvíjet a podporovat. Děti to tak taky vnímají. Když se snaží
a přesto dostanou horší známku, než ten, kdo se na to
„vykašlal“, cítí nespravedlnost a demoralizuje je to.
Slovní zpětná vazba je taky častá,
ale nefunguje vždycky dobře. Třeba proto, že ji neumíme dávat.
Zaměňujeme zpětnou vazbu za kritiku. A kritiku považujeme za
vyjádření toho, co je špatně. Čekáme, že když někoho
zkritizujeme, tak se zlepší. Že přestane dělat to, co se nám
nelíbí a začne dělat to, co od něj chceme. Strašně často jsme
zklamáni. Ten kritizovaný člověk nejen že nekoná dle našich
pokynů, ale dokonce se ještě zlobí. Viditelně se rozčiluje nebo
skrytě vzdoruje. Proč?
Kritika neboli poukázání na to, co
jsme udělali špatně, není totiž jen suchou informací. Nese v
sobě emoce a to emoce docela nepříjemné, dokonce až ohrožující.
„přestaň brečet nebo tě tu
nechám“, „jestli se tahle chyba bude opakovat, tak si můžete
hledat jiné místo“
To jsou přece vyhrožování. Budí to
strach. Emoce se ujímají vlády rychleji, než rozum, proto člověk
– dítě či dospělý, hlupák nebo génius – bude reagovat pod
jejich vlivem. Strach budí spíš obrannou reakci než co jiného.
To ale asi není to, čeho chcete kritikou dosáhnout. Chcete
dosáhnout nápravy nějakého nežádoucího stavu.
Navíc často generalizujeme a
zevšeobecňujeme.
„ty jsi to zase pokazil“, „to mi
nemůžeš aspoň jednou pomoct“, „s tebou je to hrozné“, „vy
jste to zase neudělal“, „to se musíš vždycky takhle chovat?“
Nehodnotíme jednu konkrétní událost,
ale odsuzujeme celého člověka. Také je v tom skrytá určitá
nadřazenost. Ten, kdo kritizuje a hodnotí, jako by se nad toho
druhého vyvyšoval a tím snižoval jeho význam a hodnotu. Děje se
to často a někdy nás to nepříjemně podráždí, možná si ani
neuvědomíme proč. Důvod je v tom, že se na nás vlastně někdo
vytahuje. Možná v dobrém úmyslu, chce nám pomoci, udělat pro
nás něco, co považuje za prospěšné. Ale ten nádech
nadřazenosti tam je. Nemáme to rádi ani od lidí, kteří nám
skutečně nadřazení jsou (rodiče, šéfové) a už vůbec od
těch, kdo by měli být na stejné úrovni (manželé, kolegové,
spolužáci).
Je těžké upozornit na nedostatky a
neohrozit přitom hodnotu a sebeúctu druhého člověka. Doporučuje
se začít něčím pozitivním, teprve pak upozornit na to, co v
pořádku není.
„tento příklad je dobře, ale tady
v tom je chyba“
„jsem s vámi spokojen, ještě byste
se mohl zlepšit v ...“
„má tě rád, jen mu asi vadí...“
„zoubky už máš krásně vyčištěné,
ještě učešeme vlasy“
V čem je rozdíl? Neútočíme na
člověka, jen poukazujeme na nějaký nežádoucí detail.
Nevzbuzujeme obrannou reakci a tím dáváme tomu druhému prostor
zamyslet se nad tím, co říkáme a jestli s tím něco udělat.
Je to hodně těžké. Naučili jsme se
mluvit s lidmi nějakým způsobem a když zjistíme, že to
nefunguje, chceme to změnit. Většinou na to zapomeneme, když už
si vzpomeneme, tak nám chybí slova, nebo začneme dobře, ale
nakonec sklouzneme do navyklých způsobu nebo to zazdíme nějakou
hloupou poznámkou.
Pomáhá uvědomit si – třeba i
zpětně – jak jsme s lidmi mluvili a také jaký to mělo účinek.
Někdy už ve chvíli, když něco říkáme, víme, že to je k
ničemu, že to fungovat nebude, protože už jsme stejnou věc řekli
mockrát a efekt žádný. Je třeba zkusit něco jiného. Vždyť
to, že to dosud nefungovalo, je zpětná vazba zase pro nás. Je
třeba použít jiný způsob.
Žádné komentáře:
Okomentovat