Dokonce jsem se
naučila jezdit docela rychle a taky přešlapovat. Což znamená, že dáte jednu
nohu dopředu křížem před druhou a pomůže vám to zrychlit. Naučila jsem se to
ale jen na jednu stranu pravou nohou. Na tu druhou mi to nikdy nešlo. Nijak zvlášť
mi to nevadilo, protože na kluzišti se stejně většinou jezdí jen jedím směrem.
Ale při dnešním bruslení ten směr obrátili. Nejdřív se mi to moc nezdálo, ale
pak jsem si řekla, že je divné, když na jednu stranu přešlapovat umím a na
druhou ne a že se to musím naučit. A zvládla jsem to! Ve čtyřiceti sedmi
letech!
Měla jsem ze sebe
velmi dobrý pocit. Uvědomila jsem si, že ani trochu vyšší věk není důvodem
ustrnout. Takových věcí, které bych se ještě mohla naučit nebo zkusit, je
hodně.
Chtěla bych se
třeba naučit nebát se výšek. Mám hrozně ráda pohled z výšky – z věží,
rozhleden apod. Jenže zároveň se té výšky bojím. Takže sice vylezu nahoru,
podívám se kolem, dokonce udělám i nějaké fotky, ale nedokážu si to pořádně
užít, protože se bojím podívat dolu. Nejhorší je to tehdy, když má rozhledna
průhledné železné zábradlí nebo dokonce je skrz podlahu vidět dolu. Naopak vůbec
jsem tento strach neměla v letadle. Tam jsem se mohla klidně dívat dolu a žádný
problém jsem s tím neměla, naopak, užívala jsem si to jako dítě na
kolotoči.
Asi je možné se
takového strachu zbavit. Využívat každé možnosti vyšplhat na nějakou rozhlednu,
věž nebo aspoň do vyššího patra domu. Jenže to vyžaduje čas a energii. Ani času
ani energie nemíváme nazbyt, proto bychom měli přemýšlet nad tím, čemu ji
věnujeme. Když budu upřímná sama k sobě, tam musím uznat, že zbavit se
strachu z výšek pro není až tak důležité. Takže věnuju úsilí tomu, co je
má pro mě vyšší prioritu. Všechno se prostě stihnout nedá.
Žádné komentáře:
Okomentovat