Můj vztah k zimě je takový kontroverzní. Zimním sportům moc
neholduju, leda tak bruslení, ale i to je poněkud vlažný zájem. Trochu závidím
lidem kolem Lipenského jezera, které po zamrznutí poskytuje několikakilometrové
kluziště. U nás je podobná vodní plocha. Jenže když je dost velký mráz na to,
aby zamrzla, tak je zároveň příliš zima na to, aby se mi chtělo jít ven. Raději
se zachumlám s knížkou a čajem pod dekou.
Lyžování jsem provozovala jako dítě, dnes už vybavení nemám
a ani se nechystám si ho pořizovat, protože můj partner na lyžování není a
samotnou by mě to nebavilo. I když moje vzpomínky na to, jak jsem svištěla z
kopce dolů, jsou velmi příjemné.
Na jaro se těším moc. Na to, jak odložím bundu a jak nám na
zahrádce začne všechno rašit. S jarem se mi zase začíná chtít být víc venku.
Sledovat, jak se příroda probouzí, jak z pupenů rostou lístky a květy, jak
vylézají zelené špičky tulipánů a narcisů. Někde jsem četla, že předsevzetí
bychom se neměli dávat na nový rok, ale spíš na jaře, kdy všechno v přírodě
znova začíná a kdy jsou pro nové začátky lepší podmínky.
Abych si to jaro aspoň trochu přiblížila, nařezala jsem si
na zahrádce větvičky, dala do vázy a čekám, co vykvete. Vzala jsem si větvičku
skoro z každého stromu a keře, jen s výjimkou těch ovocných, protože u těch se
nechci ošidit o plody. Na vánoce jsem barborky neměla, zapomněla jsem na ně,
tak jsem si je přinesla v lednu. Koupené květiny by sice nadělaly více parády,
ale to bych nesměla myslet na to, kde a jak byly vypěstované. Pěstují se v
rozvojových zemích za použití velkého množství škodlivých chemikálií, navíc se
dováží pomalu přes půlku zeměkoule a to mi dost kazí to potěšení, které bych z
nich mohla mít.
Žádné komentáře:
Okomentovat