Všichni chybujeme a většinou se sami na sebe za ty chyby zlobíme. Chyby vnímáme jako nějaké nedopatření, jako něco, co by se dít nemělo, něco, co signalizuje selhání a neznalost. Možná, že tenhle pocit jsme získali ve škole. Škola tak chyby opravdu hodnotí. Ve škole když uděláte chybu, znamená že jste něco nepochopili nebo se nenaučili. Škola je ale specifická tím, že předem víte, z čeho vás budou zkoušet. Nejdřív látku vysvětlí, teprve pak vás z ní vyzkouší.
V životě je to jinak: nikdo vám předem neřekne, jaké zkoušky a testy vás čekají, takže se nemůžete dost dobře připravit. Navíc životní lekce nejsou jen o tom, naučit se něco, ale také o prožití a pochopení. Některé věci se prostě natrénovat nedají. Když se rozhodnete mít dítě, jak se chcete připravit a „naučit" na všechny situace, které vás čekají? To prostě nejde. Řešíte problémy tehdy, když přijdou, nejlépe, jak v dané chvíli umíte a když uděláte chybu, je to prostě signál. Považovat ji za selhání znamená sám sobě snižovat sebevědomí a brát chuť něco dalšího zkoušet.
Nejlepší způsob, jak se vyhnout chybě, je nic nedělat nebo dělat jen to, v čem jsem si jistý a nemít na sebe příliš vysoké nároky. Jenže to taky znamená, že se budete pohybovat v určitých mantinelech. Když se neodvážíte ničeho nového a neznámého, tak nic výjimečného nezažijete a nedokážete.
Ale co takhle se podívat na chyby trochu jinak: jako na zdroj poznání a způsob učení? Protože právě to chyby jsou. Říká se přece, že chybami se člověk učí.
Malé děti to vůbec neřeší. Stokrát spadnou a stejně zase vstanou, dokud se nenaučí chodit. S jejich sebevědomím to nic nedělá, nijak nespojují nepovedenou akci se svojí vlastní hodnotou. Ale fakt je, že my je také hodnotíme úplně jinak než starší děti. Když se našemu mrňouskovi povede říct nějaké slovo nebo ujít tři kroky bez pádu, jásáme nad tím a chválíme ho. Když o pár let později udělá v domácím úkole čtyři chyby, nezabýváme se tím, že toho tolik zvládl udělat správně, ale vypíchneme ty chyby a za ty ho pokáráme.
Někdy si říkám, jak jsou ty děti odolné, když zvládnou fungovat a dokonce i být šťastné v prostředí, kde jsou tak často hodnocené a kritizované.
Žádné komentáře:
Okomentovat