Už od dětství mám hrozně ráda knížky, ráda chodím do knihovny, do knihkupectví a samozřejmě hlavně ráda čtu. Moje láska ke knížkách začala hned, jak jsem se naučila číst. Byla jsem takové to uzavřené tiché dítě a už tehdy jsem si hrozně ráda někam zalezla s knížkou.
Jednou z mých nejoblíbenějších knížek byla sbírka ruských pohádek Krása nesmírná. Měla ji ve své knihovničce moje babička a byly v ní krásné ilustrace. Bohužel, nebyla jsem u toho, když se vyklízel byt po babičcce, takže knížka se ztratila neznámo kam.
Další knížkou mého dětství byla Pipi Punčochatá. Vysílalo se to v televizi jako seriál nebo film, myslím, že to dokonce bylo ještě černobíle. Pak se mi do ruky dostala knížka a ta mě uchvátila ještě víc, než ten seriál.
Děti z Bullerbynu, to je klasika, která se myslím čte i dnes. Hodně pro to určitě udělaly i úžasné ilustrace Heleny Zmatlíkové.
Jednu dobu byla mojí nejoblíbenější knížka Pouští a pralesem od Henryka Senkiewicze. Je to příběh dvou dětí, unesených v Africe, kterým se podaří osvobodit se a putují Afrikou zpět v doprovodu dvou černoškých sluhů.
Artur Ransome, další můj oblíbený autor, ten napsal sérii knížek o skupině dětí, které podnikají různá zajímavá dobrodružství. Protože žijí u jezera a mají k dispozici dokonce i plachetnice, jsou jejich zážitky opravdu zajímavé a krásně se u nich snilo.
Když si tak ten svůj seznam prohlédnu, vidím, že vesměs jsou to knížky o dětech psané z pohledu těch dětí. Což je asi pochopitelné. Na to, aby mě příběh zaujal, musí pro mě být do jisté míry pochopitelný a do jisté míry neznámý. Starosti dospělých jsou dětem cizí, nebo by aspoň měly do značné míry být. Děti si mají hrát, využívat svou fantazii, poznávat svět. Samozřejmě, že mají také své starosti a nemůžeme je ani odizolovat od všeho – třebas i negativního – co se kolem děje. Ony to stejně vnímají a vykládají si věci po svém. Ale vždycky by jim měl zůstat prostor na hru a fantazii.
Úpřímně řečeno, hra a fantazie by podle mě neměly zůstat vyhrazené jen dětem. Copak dospělí jsou jen stroje na plnění povinností a vydělávání peněz? Samozřejmě, že ne. I dospělý člověk potřebuje mít v životě nějakou radost a rozptýlení. Knížky jsou fajn v tom, že dovolují, aby se čtenář do děje ponořil, zapomněl na svět kolem a sledoval jen to, co se odehrává na stránkách knížky. Je k tomu potřeba i fantazie a taky se tím fantazie rozvíjí. Protože to, co nám autor popisuje, to si my ve své mysli představujeme. Většina z nás myslí v obrazech a když nám je kniha neposkytne – kdy jste naposled viděli knihu pro dospělé s náornými ilustracemi – vytvoříme si je v hlavě sami.
To je rozdíl oproti filmům a taky zdroj rozčarování, který může nastat, když se jdete podívat na svou oblíbenou zfilmovanou knihu. Během čtení jste si v mysli vytvořili nějakou představu, ale představa tvůrců filmu může být jiná. Nikoliv lepší nebo horší, ale prostě jiná. A vy považujete za správnou tu svoji. Pak se cítíte zklamáni, že na plátně vidíte jiný příběh, než který se při čtení odehrával ve vaší hlavě.
Může to fungovat i naopak – nejdřív vidíte film, pak si přečtete knihu. Představy a obrazy už máte z filmu, rozčarování by nemělo nastat. Ale může. Když je děj v knížce jiný, když tam chybí scény, které se vám ve filmu líbily, jiné jsou tam zase navíc. Psané slovo se do filmové podoby nedá přetransformovat zcela a beze zbytku, takže knížka a film jsou prostě odlišné. Všimla jsem si toho u knížek Michala Viewegha. Přečetla jsem jich několik, četly se mi dobře, ale většinou mi po nich zůstala taková pachuť nebo dojem šedivosti. Možná to byla lehká kocovina z toho množství vína a jiného alkoholu, co hrdinové jeho knih zkonzumují. U filmů, které podle těch knížek byly natočené, jsem takový problém neměla, ty se mi líbily.
Knížky mají dnes velkou konkurenci v počítačových hrách a v internetu, ale jsem optimista, věřím tomu, že děti budou pořád číst. Ne všechny, ostatně ani za mého dětství neležely všechny děti v knihách.
Dokážete si představit malé dítě, řekněme tříleté, které by neznalo knížky? Připadalo by mi, že takové dítě je v něčem zanedbané. Že je možná materiálně zajištěné, ale pokud jde o jeho kulturní vývoj, ten se ponechá na matce přírodě. Navíc dnes vychází tak nádherné knížky pro děti. Výběr je mnohem větší, knihy jsou barevnější, taky dražší, ale knihovna je pořád ještě řešením i pro ty méně majetné. Zaplatíte méně než je cena jedné knížky a můžete si půjčovat celý rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat