Od dětství nemám ráda kuřáky. Mírně řečeno mi nevoní a kouření považuju za mimořádně nesmyslný způsob, jak utrácet peníze. Kuřáci by se se mnou možná teď pustili do křížku, ale není to jejich zvyk, o čem chci teď psát. Chci psát o přeznačkování. Tento pojem jsem dnes slyšela poprvé, ale ve skutečnosti už jsem ho použila právě v souvislosti s kuřáky.
Když jsem potkala člověka s cigaretou, cítila jsem vždycky nelibost a rozladění a než čuchala kuřáka někde v zahradní restauraci nebo u stánku, raději jsem odešla. Dost dlouho jsem to takhle dělala a přišlo mi to přirozené a normální. Jenže pak jsem si uvědomila, že tím ničeho nedosáhnu. Že se rozčiluju zbytečně, nechám si tím zkazit náladu, přitom tomu kuřákovi je to jedno, většinou o mé nelibosti ani neví. Rozhodla jsem se vědomě svůj přístup změnit. Že si pohled na kuřáka spojím s pomyšlením na to, jak je dobře, že nekouřím, že dbám na svoje zdraví a že si ho neničím ani cigaretami, nezdravým jídlem a podobně. (Už jsem hodně přes dvacet, takže už zdraví nepovažuju za tak samozřejmou věc.)
Právě tomu se prý říká přeznačkování. Vědomě změnit svoji reakci na nějaký podnět.
Nemůžeme si až tak svobodně zvolit, jaké věci nás budou potkávat a jaké podněty k nám budoupřicházet z okolí. Co si ale zvolit můžeme a nad čím máme plnou kontrolu, to je naše reakce. Ta chvíle mezi podnětem a naší reakcí na něj je sice velmi krátká, ale taky velmi důležitá. V tom momentě se rozhoduje o dalším dění.
Říkáme třeba: to a to mě rozčilio. Přitom předpokládáme, že vina za můj vztek je na straně toho podnětu.
Přesnější by bylo říct, rozčili/a jsem se kvůli tomu nebo onomu. Hněv je věc, která vzniká v mém nitru, měla bych nad ním mít plnou kontrolu. Samozřejmě to o pocitech moc neplatí. Pocity nás ovládají a občas si je ani neuvědomíme nebo je považujeme za tak samozřejmé, že se nad nimi ani nepozastavíme.
Nejsou samozřejmé. Jeden a ten samý podnět může vyvolat u každého člověka jiné pocity, jednoho rozesmutní, druhého pobaví, třetího rozčílí.
Například hudba z diskotéky, kterou zrovna slyším. Pro mladé, kterým je diskotéka určená, je to příjemné, budí to v nich fajn pocity. Pro obyvatele blízkého domu to může být k vzteku, protože v té hudbě vidí jen obtížný kravál. A holce, kterou právě nechal kluk, může muzika připomenout její – snad dočasnou - samotu.
Různý způsob, jak reagujeme na stejné věci, je připomenutím toho, že určitou kontrolu nad tím přece jen máme.
Je těžké ovládat intenzivní emoce, vztek nebo hluboký smutek, to uznávám. Ve chvíli, kdy třeba ztratíme blízkého člověka, je naprosto na místě být smutný a plakat. Jenže takové okamžiky vypjatých emocí jsou poměrně řídké, většinou jsou naše pocity mnohem mírnější a tím také mnohem méně nápadné.
Je dobré jim věnovat i tak pozornost a případně se pokusit je změnit.
Když vím, co mě rozčiluje nebo rozesmutňuje, můžu to tedy přeznačkovat – přidat tomu nějaký další a příznivější význam.
Žádné komentáře:
Okomentovat