Ideál krásy máme v sobě všichni, je to jakási představa o tom, co je pěkné a co ne. Je to ta představa, která vás napadne, když se řekne: Pěkná ženská. Pro někoho je to blondýnka s mohutným poprsím, pro jiného je to bruneta, někdo další má třeba rád šediny, protože mu připomínají milovanou maminku, prostě pro každého je ideál krásy trochu jiný. Myslím, že nejvíce se na něm podepisují naše životní zkušenosti z raného dětství. Jistě si pamatujete třeba na svou babičku. Měla (nebo dosud má) vrásčitou tvář, prošedivělé vlasy, postavu asi mírně obézní a vaše láska k ní proto není o nic menší. Naproti tomu dnešní časopisy a také televize vytvářejí jakousi iluzi, že ideál krásy je jaksi univerzální, reprezentovaný modelkami, herečkami , zpěvačkami a že je správné a žádoucí se těmto krasavicím podobat. Zásobují nás návody na to, jak vypadat sexy, jak se obléci podle módy, otiskují ankety mužů o tom, jaké ženy se jim líbí, ale téměř nikde se nedočtete, jak se upravit tak, aby vynikla vaše vlastní osobnost. Co tedy děláme, když se oblékáme, zdobíme šátky, bižuterií, líčíme se apod.? Snažíme se tomuto ideálu nějak připodobnit. Je to přirozené a normální, ale je třeba respektovat svou individualitu. Necháváme se inspirovat ženami, které obdivujeme, což je naprosto v pořádku. A kdy to v pořádku není? Když zcela potlačíme svou osobnost a chceme ze sebe udělat něčí kopii. Na světě docela stačí jedna Marylin Monroe a jedna Helena Vondráčková. Zato Nanynka Vonásková, to je originál, ta tu ještě nebyla a nikdy nebude, je to originál, má svou osobnost a byla by veliká škoda ji potlačit jen proto, aby se podobala nějaké hvězdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat