Konečně napadl první sníh. Na to, že je druhá polovina prosince, je to docela pozdě. Prý byl listopad mimořádně suchý.
Je zvláštní, jak ta sněhová pokrývka rozdělí lidi na milovníky a odpůrce sněhu. Vždycky se najde někdo, kdo remcá a nadává, že je zima, že je z toho sněhu ve městech břečka a podobně. Žádné stěžování ale nepomůže, sníh je takový, jaký je, ať se nám to líbí nebo. Chápu, že pro řidiče nebo silničáře nebo třeba pro pošťačku není sněhová nadílka nic úžasného, spíš jim komplikuje život. Ale ani jim nepomůže, když se budou rozčilovat.
Naopak jsou milovníci sněhu, moje kolegyně sice neholduje zimním sportům, ale vánoce na sněhu mít chce. Nějak to k něm vánocům patří. A kdo je určitě sněhem nadšen, tak to jsou děti. Jakmile se objeví aspoň tenká vrstva sněhu, mačkají ji koulí nebo vytahují boby a zkoušejí první kopce.
Zasněžená krajina je krásná i pro malíře a fotografy. Sníh ji tak úžasně promění, najednou vyniknou siluety stromů, keřů a travin. Pod sněhem zmizí i to málo barev, které tam podzim nechal. A co teprve když se k tomu přidá led u řek a vodních ploch nebo rampouchy. Vždycky mě fascinuje, do jak krásných a rozmanitých tvarů dokáže voda v přírodě zmrznout. Od krajkových vzorů na okrajích řek a potoků, přes poloprůhledné sklu podobné povlaky na mokrých kamenech, až po rampouchy, velké na okrajích střech, drobné na větvičkách stromů. Jeden z nejhezčích ledových tvarů, jaký jsem kdy viděla, byly ledové zvonky, kterí vznikly na větvích visicích k vodní hladině. Škoda, že jsem tehdy neměla u sebe fotoaparát.
Žádné komentáře:
Okomentovat